EXEGESIS:

JAN 20,1-21. KONTEXT

Toto evangelium je bohatě utkaná tapiserie, která čerpá své bohatství ze vzájemně souvisejících vláken. Například:

– V prologu evangelista prohlásil: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Totéž bylo na počátku u Boha. Skrze něho bylo učiněno všechno. Bez něho nebylo učiněno nic, co bylo učiněno“ (1,1-3). Nyní Tomáš oslovuje Ježíše „Pane můj a Bože můj“ (v. 28), čímž znovu potvrzuje Ježíšovo božství. Mnozí badatelé se domnívají, že 21. kapitola byla přidána později. Pokud je to pravda, pak je toto evangelium zarámováno těmito počátečními a závěrečnými výroky o Ježíšově božství.

– Ježíš slíbil učedníkům: „Nenechám vás sirotky, přijdu k vám“ (14,18). Nyní se po svém vzkříšení vrací k těm, kteří se cítí být sirotky po ukřižování.

– V téže řeči řekl: „Pokoj vám zanechávám. Svůj pokoj vám dávám; ne jako svět dává, já vám dávám. Ať se vaše srdce netrápí, ať se nebojí“ (14,27). Nyní přichází do přítomnosti učedníků a jeho první slova k nim jsou: „Pokoj vám!“ (14,14). (v. 19). Toto darování pokoje opakuje o týden později, když se znovu setkává s učedníky a Tomášem (v. 26).

– Ve své modlitbě krátce před smrtí se Ježíš modlil: „Otče, přišla hodina. Oslav svého Syna, aby i tvůj Syn oslavil tebe“ (17,1). Nyní byl Ježíš oslaven na kříži a zjevuje se učedníkům jako vzkříšený Spasitel.

– Předtím evangelista řekl: „Duch svatý totiž ještě nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven“ (7,39). Nyní, když byl Ježíš oslaven, dává učedníkům dar Ducha svatého (v. 22).

Jistě by se našly i další příklady, ale tyto slouží k ilustraci toho, jak lekce tohoto týdne souvisí s tématy vyjádřenými v celém evangeliu.

JAN 20,19-31. JEŽÍŠ SE ZJEVUJE UČEDNÍKŮM

Dvě Ježíšova zjevení se odehrávají s týdenním odstupem, první je o velikonočním večeru a druhé po osmi dnech (meth hemeras okto) – často se překládá „o týden později“.

Ježíš k učedníkům promlouvá třikrát. „Pokaždé jeho slova dávají sílu učedníkům, kteří je slyší“ (Althouse, 107):

– „Pokoj vám. Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (v. 19, 21).

– „Přijměte Ducha svatého! Jestliže někomu odpustíte hříchy, byly mu odpuštěny. Jestliže někomu hříchy zadržíte, byly mu zadrženy“ (v. 22-23).

– „Natáhni sem prst a podívej se na mé ruce. Natáhni sem svou ruku a vlož ji do mého boku. Nebuď nevěřící, ale věřící“ (v. 27).

Toto evangelium nám říká, že jsou shromážděni učedníci, ale ne kteří učedníci. V Lukášově paralelním vyprávění tohoto příběhu (L 24,36-49) je to jedenáct „a ti, kteří byli s nimi“ (24,33). V tomto evangeliu je to vzhledem k Tomášově nepřítomnosti skutečně Deset a jejich společníci.

Toto evangelium nám ukazuje, že existují různé druhy víry a že víra přichází k různým lidem různým způsobem a s různou intenzitou. Milovaný učedník uvěří, když uvidí prázdný hrob (v. 8). Maria uvěří, když Pán zavolá její jméno (v. 16). Učedníci musí vidět vzkříšeného Pána (v. 20). Tomáš říká, že se musí dotknout Ježíšových ran (v. 25) – i když se zdá, že tato potřeba se vypaří, jakmile uvidí vzkříšeného Krista (v. 28). Lidé mají různé potřeby a nacházejí různé cesty k víře.

Je poučné si všimnout, že Tomáš uvěřil, ztratil víru a pak se vrátil k ještě větší víře.

J 20,19-23. Všichni lidé mají různé potřeby a nacházejí různé cesty k víře. PRVNÍ ZJEVENÍ

19Když tedy byl večer, toho dne, prvního dne týdne, a dveře byly zamčené (řecky kekleismenon – od kleio – zavřený nebo zamčený), kde byli učedníci shromážděni ze strachu před Židy, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám!“

20Když to řekl, ukázal jim své ruce a svůj bok. Učedníci se tedy zaradovali, když uviděli Pána. 21Ježíš jim tedy znovu řekl: „Pokoj (eirene) vám. Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ 22Když to řekl, dechl na ně a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! 23Jestliže někomu odpustíte hříchy, jsou mu odpuštěny. Jestliže někomu hříchy zadržíte, byly mu zadrženy.“ A tak se stalo.

„Když tedy toho dne nastal večer“ (v. 19a). Jedná se o velikonoční večer, tedy o stejný den, kdy učedníci viděli prázdný hrob a Maria viděla Ježíše. To je v souladu s Lukášovým vyprávěním, kde Ježíš potkal dva učedníky na cestě do Emauz „téhož dne“ (L 24,13), který byl „prvním dnem týdne“ (L 24,1). Jakmile učedníci Ježíše poznali, „zmizel jim z očí“ (L 24,31). „Ještě v tu hodinu vstali, vrátili se do Jeruzaléma a našli jedenáct shromážděných i ty, kdo byli s nimi….. Když to říkali, stál mezi nimi sám Ježíš a řekl jim: ‚Pokoj vám'“. (L 24,33.36).

Učedníci se scházejí v jeruzalémské místnosti „zamčené … ze strachu před Židy“ (v. 19b). Zamčené dveře odrážejí strach učedníků, ale také ukáží moc vzkříšeného Krista, kterého nemůže zadržet ani kamenný hrob, ani zamčené dveře.

Je překvapivé, že učedníci mají strach, protože Petr a „druhý učedník“ viděli prázdný hrob (v. 6-8) a „druhý učedník“ viděl a uvěřil (v. 8). Marie Magdaléna mluvila se vzkříšeným Kristem a vyprávěla učedníkům o svém zážitku (v. 14-18). Avšak ani poté, co „druhý učedník“ viděl a uvěřil, není jasné, čemu věří, „neboť dosud nepochopili Písmo, že musí vstát z mrtvých“ (v. 9). Navíc jsou učedníci stále traumatizováni ukřižováním a mají strach ohledně toho, co se může stát dál.

Jejich strach nás zklame, protože se chovají jako učedníci, jejichž vůdce je mrtvý. Až však uvidí vzkříšeného Krista a přijmou Ducha svatého, budou proměněni a povzbuzeni.

„Pokoj (eirene) vám“ (v. 19c). Těmto vyděšeným učedníkům Ježíš dává svůj pokoj, jak slíbil (14,27). Učedníci budou mít pokoj navzdory pronásledování ze strany světa, který je bude nenávidět stejně jako Ježíše (15,18-25). Ačkoli je v tomto textu použito řecké slovo pro pokoj, eirene, jde o židovský pojem šalom – více než absence konfliktu je to celistvost, která je Božím darem.

Eirene (pokoj) je jedním z plodů Ducha (Gal 5,22). Má své kořeny v pokoji, který máme s Bohem, jenž nám skrze Ježíše Krista udělil dar milosti (Řím 5,1-2a).

„Když to řekl, ukázal jim své ruce a svůj bok“ (v. 20a). Na jedné straně Ježíš vstupuje zavřenými dveřmi, což naznačuje, že jeho tělo nabylo jiné kvality. Na druhé straně jeho rány potvrzují jeho tělesné vzkříšení a učedníci jeho tělo jasně poznávají. Lukáš vypráví, že Ježíš s učedníky jí (L 24,43).

Je zde tajemství – Ježíšovo vzkříšené tělo je zároveň jako naše a zároveň není jako naše. Pavel mluví o vzkříšeném těle jako o nepomíjivém, slavném, mocném a duchovním (1Kor 15,42-44). Nesmíme však příliš tlačit na slovo „duchovní“, protože Ježíšovo tělo je zjevně také fyzické. Smyslem tohoto cvičení je ukázat, že osoba, která stojí před nimi, živá a zdravá, je tatáž osoba, která byla tak nedávno ukřižována.

V době, kdy bylo toto evangelium napsáno, měla církev vážný problém s doketisty a gnostiky, kteří věřili, že fyzická hmota je zlá, a proto Ježíš nemohl být skutečně člověkem. Zmínka o Ježíšových zraněných rukou a boku tento druh dualismu vyvrací.

„Učedníci se tedy zaradovali, když uviděli Pána“ (v. 20b). Předtím Ježíš učedníky varoval, že budou plakat, truchlit a prožívat bolest, ale pak slíbil: „Váš zármutek se promění v radost“ (16,20) – radost tak hlubokou, že zapomenou na svou dřívější bolest, podobně jako žena zapomíná na úzkost porodních bolestí „pro radost, že se na svět narodil člověk“ (16,21). Tato Ježíšova návštěva u učedníků je tedy naplněním (nebo alespoň počátkem naplnění) tohoto příslibu. Učedníci skutečně plakali, truchlili a prožívali bolest, když byl Ježíš zatčen a ukřižován. Nyní se však jejich bolest změnila v radost z toho, že Ježíše opět vidí živého.

Toto je také zlomový okamžik pro učedníky. Už nikdy nebudou ustrašení a nevěřící.

Ježíš dává učedníkům podruhé svůj pokoj a pak říká: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (v. 21). Předtím se Ježíš ve své velekněžské modlitbě modlil: „Jako ty jsi mě poslal na svět, tak i já jsem je poslal na svět“ (17,18). Nyní učedníkům výslovně sděluje to, o čem mluvil v této modlitbě.

Je to janovská obdoba Velkého poslání (Mt 28,19-20). Odráží zásadu, že autorita toho, kdo je poslán, je stejná jako autorita toho, kdo ho poslal – královský vyslanec mluví s autoritou krále. Bůh je přítomen v Ježíšově díle; Ježíš bude přítomen v díle učedníků. Je to předání štafety – označení nástupnictví.

„Když to řekl, dýchl na ně“ (v. 22a). Posílat tyto učedníky do světa samotné by však bylo marné, proto je Ježíš připravuje tím, že na ně dýchá – nebo do nich vdechuje (řecky: enephusesen). Stejně jako Bůh vdechl do člověka dech života (Gn 2,7-LXX), Ježíš vdechuje učedníkům Ducha života. Tento dar Ducha obnovuje život těchto učedníků, stejně jako Boží dech vdechl nový život kostem mrtvých (Ez 37,9). Byli vystrašení a zmatení – schovávali se v zamčené místnosti, aby unikli nebezpečí. Nyní nacházejí sílu vstát, odemknout dveře, vyjít ven a začít hlásat:

„Přijměte Ducha svatého“ (v. 22b). Již v první kapitole tohoto evangelia mluvil Jan Křtitel o Ježíši jako o „tom, který křtí Duchem svatým“ (1,33) – a Ježíš mluvil s Nikodémem o nutnosti „narodit se z Ducha“ (3,8).

Jak můžeme sladit toto darování Ducha s vyprávěním o Letnicích ve Skutcích 2?“

– Někteří badatelé říkají, že obě vyprávění jsou neslučitelná a že verš 22 je janovským Letnicemi.

– Jiní, kteří si všímají absence určitého členu – Ježíš říká: „Přijměte Ducha svatého!“, nikoli „Přijměte Ducha svatého!“ – se domnívají, že učedníci při této příležitosti obdrželi něco méně než plný dar Ducha.

– Jiní říkají, že Jan ví o Letnicích, ale píše příběh tímto způsobem „kvůli své zvláštní teologické vizi, která pevně spojuje seslání Ducha s Ježíšovou smrtí/vyvýšením“ (Carson, 651).

– Ještě jiní říkají: „Je falešné jak vůči Novému zákonu, tak vůči křesťanské zkušenosti tvrdit, že existuje pouze jeden dar Ducha…. Jan vypráví o jednom daru Ducha a Lukáš o jiném.“ (Morris, 748)

„Jestliže někomu odpustíte hříchy, byly mu odpuštěny. Jestliže někomu hříchy zadržíte, byly mu zadrženy.“ (v. 23) To připomíná Matouše 16,19, v němž Ježíš říká Petrovi: „Cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli propustíš na zemi, bude propuštěno v nebi.“ (Mt 16,19) „Cokoli svážeš na zemi, bude propuštěno v nebi,“ říká Petr. Matouš 18,18 dává učedníkům stejnou pravomoc v kontextu, který má co do činění s řešením církevních konfliktů.

Rabíni mají pravomoc „odpouštět“ a „zadržovat“ hříchy v tom smyslu, že vykládají zákon a určují, co je a co není dovoleno, ale hříchy neodpouštějí. Ježíš zde prolamuje novou cestu tím, že dává učedníkům autoritu odpouštět hříchy nebo zadržovat odpuštění.

V tomto evangeliu je hřích neschopnost vidět pravdu – odmítnutí přijmout vzkříšeného Krista. Ježíš posílá učedníky do světa, zmocněné Duchem, aby hlásali vzkříšeného Krista. Někteří lidé jejich svědectví přijmou, jiní je odmítnou. Jejich reakce rozhodne o tom, zda se ocitnou mezi těmi, kterým jsou hříchy odpuštěny, nebo mezi těmi, kterým hříchy zůstávají.

Ve 23. verši se objevují dvě otázky: Za prvé, dává Ježíš moc odpouštět nebo zadržovat hříchy – nebo pouze moc rozpoznat Boží vůli v konkrétních případech a oznámit Boží soud? Za druhé, dává Ježíš tuto moc jednotlivým křesťanům, nebo církvi? Ačkoli zde může být prostor pro diskusi, jedna věc je jasná – pouze pokud jednáme pod vedením Ducha, máme vůbec nějakou Bohem danou moc.

JAN 20,24-25. POKUD NEVIDÍM, NEVĚŘÍM

24Tomáš, jeden z Dvanácti, zvaný Didymus, však s nimi při Ježíšově příchodu nebyl. 25Ostatní učedníci mu tedy řekli: „Viděli jsme Pána!“ A on jim odpověděl: „Viděli jsme Pána!“ A oni mu odpověděli: „Viděli.

On jim však řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou otisk hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“

„Ale Tomáš, jeden z dvanácti, zvaný Didymus (dvojče), nebyl s nimi, když Ježíš přišel“ (v. 24). Didymos je řecký výraz pro dvojče. Nevíme, proč Tomáš chyběl, ale víme, že si dříve myslel, že jít s Ježíšem do Betánie by znamenalo smrt pro učedníky i pro Ježíše (11,16).

„Ostatní učedníci mu tedy řekli: ‚Viděli jsme Pána'“ (v. 25a). První, komu učedníci svědčí, je jeden z nich, Tomáš, který nebyl přítomen, když se jim Ježíš poprvé zjevil. Jejich slova adresovaná Tomášovi („Viděli jsme Pána“) jsou v podstatě stejná slova („viděla Pána“), která byla použita k popisu Mariina setkání s Ježíšem.

„Dokud neuvidím na jeho rukou otisk hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím“ (v. 25b). Tomáš nevěří učedníkům, ale ani učedníci nevěřili Marii. Byli to sklíčení, poražení lidé, dokud Ježíše nespatřili na vlastní oči.

Tomáš nebyl jediným pochybovačem a pochybovačem nezůstane. Pochybuje o svědectví ostatních učedníků, a proto nemůže uvěřit vzkříšení. Jakmile uvidí to, co viděli oni, projeví velkou víru.

Bod kázání: Tomáš nebyl s ostatními učedníky, když se Ježíš poprvé zjevil, a proto neuvěřil. Pro nás z toho vyplývá, že potřebujeme společenství spolukřesťanů, které posiluje víru (Glosa, 798).

Tomášův požadavek, aby viděl stopy po hřebech a vložil ruku do Ježíšova boku, bychom pravděpodobně měli považovat za nadsázku (přehánění pro efekt) – přesto je jeho chování znepokojivé. Již dříve Ježíš odsoudil ty, kteří požadovali znamení a zázraky, než uvěří (4,48). Tomáš jde ještě dál, když uvádí svou nevíru a podmínky, které musí Pán splnit, než uvěří.

Možná však pochopíme Tomášovu neochotu, když si vzpomeneme na jeho slova, když se Ježíš připravoval na cestu do Jeruzaléma – „Pojďme i my, abychom zemřeli s ním“ (11,16). Tomáš horlil pro Ježíše, ale viděl, jak se naplňují jeho nejhorší obavy. Ukřižování mu zlomilo srdce. Napadá ho věta: „Jednou se spálíš, podruhé se stydíš!“. Tomáš věřil, ale jeho víra byla zrazena. Můžeme pochopit, proč se zdráhá znovu uvěřit. Možná právě to je důvodem velkého soucitu a citlivosti, s jakou se Ježíš obrací k Tomášovi v následujících verších.

JAN 20,26-29. DRUHÉ ZJEVENÍ

26Po osmi dnech byli jeho učedníci opět uvnitř a Tomáš byl s nimi. Ježíš přišel, dveře byly zamčené, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám!“ Ježíš přišel a řekl: „Pokoj vám!“ Ježíš se postavil doprostřed dveří a řekl: „Pokoj vám! 27Potom řekl Tomášovi: „Natáhni sem prst a podívej se na mé ruce. Natáhni sem ruku a vlož ji do mého boku. Nebuď nevěřící, nýbrž věřící.“

28Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh!“ „Pane,“ odpověděl Tomáš.

29Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě viděl, uvěřil jsi. Blahoslavení (řecky makarios) jsou ti, kdo neviděli, a uvěřili.“

„Po osmi dnech byli jeho učedníci uvnitř a Tomáš byl s nimi“ (v. 26a). Těch osm dní je třeba počítat včetně – od neděle do neděle – je to opět první den v týdnu. Ježíš se jim znovu zjevuje.

„Ježíš přišel, dveře byly zamčené, a postavil se doprostřed“ (v. 26b). Dveře jsou opět zavřené, ale o strachu už není ani zmínka. Vše je stejné jako předchozí neděli, až na tento nedostatek strachu. Ježíšovo zjevení učedníkům před týdnem proměnilo jejich strach ve víru.

„Pokoj vám“ (v. 26c). Ježíš jim opět dává svůj pokoj. Scéna je do značné míry paralelní s tou, která se odehrála před týdnem.

„Natáhněte sem prst a podívejte se na mé ruce. Natáhni sem ruku a vlož ji do mého boku“ (v. 27a). Ježíš neodsuzuje Tomáše za to, že neuvěřil, ale dává mu to, co mu umožňuje uvěřit (v. 27). Tomáš si vyžádal vidět a dotknout se vzkříšeného Pána a Ježíš mu to umožňuje. Nic nenasvědčuje tomu, že by se Tomáš skutečně dotýkal Ježíšových ran. Stačí vidět zraněného, vzkříšeného Krista.

„Nebuď nevěřící (apistos), ale věřící“ (pistos) (v. 27b). Ježíš říká: „kai me ginou (a nebuďte) apistos (nevěřící) alla pistos“ (ale věřící). Považujeme to za příběh o pochybujícím Tomášovi, ale apistos doslova znamená nevěřící. V tomto kontextu není pochybující tak silné slovo jako nevěřící.“

„Můj Pán a můj Bůh!“

„Můj Pán a můj Bůh!“

„Můj Pán a můj Bůh! (v. 28). Tomáš na to reaguje tímto velkým vyznáním víry, které dalece přesahuje všechny tituly a vyznání, jež se nacházejí na jiných místech tohoto evangelia. Z největšího pochybovače se stal největší věřící.

„Blahoslavení (makarios) ti, kdo neviděli, a uvěřili“ (v. 29). Ježíš neodpírá Tomášovi požehnání. Tomáš byl požehnán tím, že uviděl vzkříšeného Pána a poznal, že jeho nejhlubší obavy byly neopodstatněné. Ježíš však naznačuje, že ti, kdo věří navzdory tomu, že neviděli, obdrží ještě větší požehnání. Tato požehnání mohou mít mnoho podob:

Toto řecké slovo makarios (požehnaný) je stejné slovo, které Ježíš použil v blahoslavenstvích (Mt 5,3-12). Požehnání, která tam vyslovil, byla nebeské království (v. 3), útěcha (v. 4), dědictví (v. 5), nasycení (v. 6), milosrdenství (v. 7), vidění Boha (v. 8), nazývání Božími dětmi (v. 9) a nebeská odměna (v. 10-12).

Toto je Ježíšovo poslední blahoslavenství neboli požehnání. Tato slova povzbudí první křesťany, kteří se budou cítit ošizeni, protože jim setkání s Ježíšem uniklo jen o několik měsíců nebo let. Povzbuzují také nás, kteří patříme mezi ty, kdo neviděli, ale uvěřili. Těch několik křesťanů první generace, kteří Ježíše osobně viděli, nemá žádnou výhodu oproti mnoha pozdějším generacím křesťanů, kteří ho neviděli. Všimněte si, že Ježíš neříká, že tito pozdější křesťané budou požehnaní více než „vidoucí“ učedníci, ale pouze to, že budou požehnaní.

J 20,30-31. TOTO JE NAPSÁNO, ABYSTE VĚŘILI

30Ježíš tedy v přítomnosti svých učedníků učinil ještě mnoho jiných znamení, která nejsou zapsána v této knize, 31ale toto je napsáno, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Ve 29. verši Ježíš vyslovil požehnání těm, kteří uvěří. Nyní autor říká: „Ale toto je napsáno, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží“ (v. 31). Cílem tohoto evangelia je, abychom se my, čtenáři tohoto evangelia, mohli těšit ze slíbeného požehnání.

V tomto evangeliu jsou Ježíšovy zázraky nazývány znameními. Tato znamení dávají lidem důvod k víře, ale mnozí, kteří jsou jejich svědky, nevěří (6,36). Volba je na nás.

„a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (v. 31b). O spasení rozhoduje spíše víra než skutky (Řím 1,6; 4,1-3; 9,31-32; 10,9; 1Kor 1,21; Gal 3,1-12; Ef 2,8).

Většina badatelů se shoduje, že tyto verše uzavírají toto evangelium v jeho původní podobě. Evangelista uvádí účel svého psaní – abychom uvěřili. Tohoto cíle dosáhl. Miliony křesťanů byly čtením tohoto evangelia posíleny ve víře a miliony dalších byly alespoň částečně přivedeny k víře jeho svědectvím o Kristu.

CITÁTY Z CITÁTŮ pocházejí z World English Bible (WEB), což je veřejně dostupný (bez autorských práv) moderní anglický překlad Bible. World English Bible vychází z americké standardní verze (ASV) Bible, Starého zákona Biblia Hebraica Stutgartensa a řeckého většinového textu Nového zákona. ASV, který je kvůli vypršení autorských práv rovněž veřejným majetkem, byl velmi dobrým překladem, ale obsahoval mnoho archaických slov (hast, shineth atd.), která WEB aktualizoval.

BIBLIOGRAFIE:

Althouse, LaVonne, „Words of Power“, Clergy Journal (květen-červen, 1996)

Barclay, William, The Daily Study Bible, „The Gospel of John“, Vol. 2 (Edinburgh: The Saint Andrew Press, 1955)

Beasley-Murray, George R., Word Biblical Commentary (Slovní biblický komentář): (Nashville: Thomas Nelson Publishers, 1999)

Brown, Raymond, The Anchor Bible: (Garden City: Doubleday, 1970)

Bruce, F. F., The Gospel of John (Grand Rapids: Wm. B. Eerdmans Publishing Co., 1983)

Brueggemann, Walter; Cousar, Charles B.; Gaventa, Beverly R. a Newsome, James D., Texts for Preaching: A Lectionary Commentary Based on the NRSV-Year B (Louisville: Westminster John Knox Press, 1993)

Carson, D. A., The Pillar New Testament Commentary: (Grand Rapids: Wm. B. Eerdmans Publishing Co., 1991)

Craddock, Fred R.; Hayes, John H.; Holladay, Carl R.; and Tucker, Gene M., Preaching Through the Christian Year B (Valley Forge: Trinity Press International, 1993)

Gossip, Arthur John a Howard, Wilbert F., The Interpreter’s Bible, Volume 8 (Nashville: Abingdon, 1952)

Hendriksen, William, New Testament Commentary: (Grand Rapids: Baker Book House, 1953)

Howard-Brook, Wes, Becoming the Children of God: John’s Gospel and Radical Discipleship (New York: Maryknoll, 1994)

Hultgren, Arland J. in Van Harn, Roger (ed.), The Lectionary Commentary: Theological Exegesis for Sunday’s Text: Theological Exegesis for Sunday’s Text. Třetí čtení: The Gospels (Grand Rapids: Eerdmans, 2001)

Krenz, Edgar and Vogel, Arthur A., Proclamation 2, Easter, Series C

Lindberg, Paul H., Lectionary Bible Studies: H.: The Year of Luke (Lukášův rok): (Minneapolis/Philadelphia: Augsburg Publishing House/Fortress Press, 1976)

Madsen, George H. O., Lectionary Bible Studies, The Year of Matthew, Lent-Easter, Study Book (Minneapolis: Augsburg Publishing House, 1977)

Moloney, Francis J., Sacra Pagina: (Collegeville: The Liturgical Press, 1998)

Morris, Leon, The New International Commentary on the New Testament: The Gospel According to John (Grand Rapids: Wm. B. Eerdmans Publishing Co., 1995)

O’Day, Gail R., The New Interpreter’s Bible, Volume IX (Nashville: Abingdon, 1995)

Palmer, Earl F., The Book That John Wrote (Vancouver: Regent College Publishing, 1975)

Sloyan, Gerald, „Jan“, Výklad (Atlanta: John Knox Press, 1988)