Lykii v průběhu její historie ovládali střídavě cizí vládci: Peršané v 6. století př. n. l., Athéňané v 5. století, Alexandr Veliký ve 4. století a poté Alexandrovi nástupci Ptolemaiovci, kteří vládli také Egyptu. Po krátkém podmanění Syřany se Lýkie dostala pod římský vliv ve 2. století př. n. l. V pozdní římské době se Myra stala sídlem křesťanského biskupství. Byzantský císař Theodosius II. učinil město hlavním městem Lýkie v pátém století n. l. Zánik regionu však přišel o dvě století později, s nájezdy Arabů a zamořením dříve rušného přístavu.

Ve volném výběru elektronické knihy Pavel:

Tato nedávno vykopaná kaple z třináctého století byla objevena v pozoruhodném stavu zachovalosti poté, co ji překryl rychlý nános sedimentů. Foto: Mgr:

Anglický cestovatel sir Charles Fellows, který navštívil Lýkii v roce 1838, poznamenal, že myrské „ruiny se zdají být jen málo poškozeny věkem“. Myra – jejíž jméno může pocházet z řeckého slova pro myrhu, vonnou pryskyřici používanou k výrobě kadidla – je skutečně jedním z nejkrásnějších míst na jižním pobřeží Turecka. Když jsem dorazil do starobylého města, jasně modrá turecká obloha zčernala a rozpoutala nepřetržité dešťové přeháňky. (Podobnou zkušenost zažil Fellows hned první den svého pobytu v Myře: „Včera se lilo jako z konve,“ napsal, „a my jsme zůstali pilně zaměstnáni skicováním a psaním v naší malé chýši, která byla sotva odolná proti prudkému dešti.“) Pro mě však déšť jen umocnil dramatickou krásu starověkého města.

Z lýkijské Myry zbyly kromě zbytků hradeb akropole také nekropole – desítky hrobek vytesaných ve strmém srázu, jedna na druhé, které se táhnou po úbočí hory. Některé z hrobek jsou složité chrámové stavby, ale většina z nich připomíná lýkijské domy z doby před 2400 lety; dokonce i jejich střechy byly pečlivě vytesány do skály, aby připomínaly konce kmenů. Lýkijci zřejmě věřili, že mrtví by se měli v místech svého posledního odpočinku cítit jako doma.

Dramatické hrobky starověké Myry byly odborně vytesány ve skalnatém útesu. Hrobky ukazují různé architektonické styly: Některé připomínají zdobené chrámy, většina však vypadá jako skromné domy. Foto: Giovanni Lattanzi.

Vnitřní prostory hrobek jsou lemovány kamennými lavicemi, někdy vytesanými tak, aby vypadaly jako postele, na nichž byli mrtví uloženi. Vyřezávané reliéfy zdobí vnější i vnitřní stěny a také fronton nad vchody do některých hrobek. Jedním z opakujících se námětů těchto řezbářských prací je pohřební hostina, které se účastní zesnulý, jeho rodina a přátelé.

Římskou minulost Myry reprezentuje dobře zachovalé řecko-římské divadlo, které se nachází na úpatí skály vedle nekropole. Divadlo postavené ve 2. století př. n. l. bylo poškozeno během mohutného zemětřesení v roce 141 n. l. a obnoveno Opramoasem, bohatým úředníkem, který žil v Rhodiapoli, sousedním městě Myry na východě. Divadelní jeskyně neboli hlediště se opírá o útes. Myřané, kteří navštěvovali divadelní hry nebo později v historii města gladiátorská představení, vstupovali buď na úrovni země, nebo obrovskými klenutými chodbami po obou stranách jeskyně. Po stranách těchto průchodů jsou malé místnosti, kde kdysi prodavači nabízeli své zboží a volali římskou obdobu: „Dejte si vychlazené pivo.“

Ukrytý pod klenutými průchody divadla bych si během hodinové záplavy jovských rozměrů dal vychlazené pivo! Další pozůstatky římské Myry – její agora, lázně a chrámy – stále leží pohřbené nedaleko divadla.

Chrám svatého Mikuláše v Demre (zvaný také Kale) je vzdálený asi kilometr od ruin divadla. Svatý Mikuláš se narodil v Pataře, dalším lykijském městě západně od Myry, kolem roku 300 n. l. O jeho životě je známo jen málo, kromě toho, že byl biskupem v Myře a možná byl v posledních letech vlády císaře Diokleciána uvězněn. Kostel v Demře, který je dnes zahloubený, pochází pravděpodobně ze čtvrtého století. Z velké části byl přestavěn v roce 1043 byzantským císařem Konstantinem IX. a znovu v roce 1862 carem Mikulášem I. Až na několik doplňků z 19. století – například zvonici – vypadá stejně jako pravděpodobně v 11. století, kdy bylo Mikulášovo tělo údajně ukradeno italskými obchodníky a odvezeno do Bari v jižní Itálii.

Římskou minulost Myry reprezentuje dobře zachovalé řecko-římské divadlo, které se nachází na úpatí útesu vedle nekropole. Divadlo postavené ve 2. století př. n. l. bylo poškozeno během mohutného zemětřesení v roce 141 n. l. a obnoveno zámožným úředníkem Opramoasem.

Čtyřlodní bazilika má mramorovou dlažbu, zbytky fresek a zdobenou rozbitou hrobku v jižní lodi kostela, v níž možná kdysi byly uloženy kosti světce. Nad malou zahradou přiléhající ke kostelu se tyčí obrovská moderní socha Mikuláše: Mikuláš nese pytel s dárky a je obklopen hloučkem dětí.

Zajímavé je, že legenda o Mikulášovi se nezrodila v mrazivém terénu severního pólu, ale v teplém podnebí jižního Turecka. Jak vypráví příběh, svatý Mikuláš se slitoval nad chudými dívkami z Demre, které zůstaly beznadějně neprovdané a nemohly si dovolit vhodné věno. Mikuláš proto začal do komínů domů nic netušících dívek vypouštět pytlíky plné mincí. V Evropě se Mikuláš začal spojovat se svátkem Vánoc, v Americe se jeho jméno následně změnilo na Santa Claus.

Myra není jediným velkolepým starověkým lýkijským městem. Na cestě mezi městy Fethiye a Kalkan se nachází skupina míst s hrobkami vytesanými do strmých skalních srázů – „šňůra lykijských perel“, jak je se zjevnou hrdostí nazval jeden z místních správců. Xanthos se pyšní jedinečnými sloupovými hrobkami. V Tlosu se nachází skalní nekropole a četné sarkofágy. Letoon, kdysi národní svatyně Lýkie, má tři chrámy zasvěcené titánce Leto a jejím božským dvojčatům Artemidě a Apollónovi. A Patara, rodiště svatého Mikuláše, je proslulá svou velkolepou pláží s bílým pískem i monumentální bránou a lýkijskou nekropolí.