„Vzpomínka na to, co se stalo v Lubji, bude stejně jako vzpomínka na všechny ostatní ohavné činy, které jí předcházely, navždy hanobit její ničivé pachatele.“

Tato jízlivá slova byla před 81 lety zveřejněna v deníku dělnického hnutí Davar. Několik týdnů předtím, v létě 1939, zavraždili příslušníci Hagany – podzemní armády mandátní Palestiny před získáním nezávislosti, kterou založili členové hnutí – dva muže a ženu a zranili mladou dívku a batole. Všichni byli nevinní Arabové z vesnice Lubja v Dolní Galileji, zastřelení doma uprostřed noci.

Vraždy, popisované jako pomsta za zabití Žida vesničany v Lubji, provedli příslušníci speciální jednotky Hagany. Každý muž, který se mise zúčastnil, má v místních historických knihách čestné místo: Nejstarším z nich byl Jigal Allon, který později vedl Palmach (elitní údernou jednotku Hagany) a stal se generálem Izraelských obranných sil a ministrem školství a zahraničí.

Organizátorem operace byl Nahum Šadmi, vysoce postavený člen Hagany, budoucí plukovník IDF a předseda vojenského odvolacího soudu a také aktivista strany Mapaj (Mapaj byla předchůdkyní Strany práce). Jeho syn Issachar byl velitelem brigády pohraniční policie, jejíž příslušníci spáchali v roce 1956 masakr v arabském městě Kafr Qasem.

Tento měsíc uplyne sto let od založení Hagany. Její akce před rokem 1948 zahrnovaly pomoc při ilegální migraci Židů do britské mandátní Palestiny, tajnou noční výstavbu nových osad (operace „Tower and Stockade“), vysílání operativců – jako byla Hannah Szenes – do nacisty okupované Evropy nebo komanda do Libanonu ovládaného Vichy a další hrdinské činy, které se staly součástí odkazu této země.

Je tu však ještě jeden aspekt Hagany, který se při oslavách stého výročí neocitne v popředí a který není veřejnosti příliš znám a není ani součástí středoškolských osnov. Tento aspekt byl vyloučen z muzeí, přehlídek a oficiálních a státem schválených učebnic dějepisu. Ukazuje to, že posvátný koncept „čistoty zbraní“ si organizace, která stála u zrodu IDF, vykládala velmi volně.

„Nyní, po 100 letech, je čas mluvit i o těchto kapitolách,“ říká Peleg Levy, dokumentarista, který v rámci projektu dokumentujícího historii Izraele v posledních deseti letech vyzpovídal stovky veteránů – včetně členů pravicových i levicových podzemních organizací. Ti mu vyprávěli o atentátech, represích a teroristických útocích připisovaných Haganě. Mezi širší veřejností jsou takové operace obvykle spojovány pouze s pravicovými organizacemi Irgun a Lehi. Jakákoli zmínka o těchto jménech evokuje bombový útok na hotel King David v Jeruzalémě v roce 1946 a masakr v Dajr Jásinu o dva roky později.

• Sexuální pracovnice, která špehovala pro izraelské předstátní milice
• Dokumenty rozvědky odhalují, co se Ben-Gurion dozvěděl v předvečer vyhlášení nezávislosti Izraele
• Položil základy izraelské armády. Jeho příběh byl utajován – dokud se neobjevil jeho deník

„Kdyby se konala konference Lehi, na níž by se nemluvilo o atentátu na Folkeho Bernadotta , lidé by si stěžovali. Pokud Irgun uspořádá konferenci, na které se nebude mluvit o operaci v hotelu King David, lidé se na ně vrhnou. Proč tedy dovolí Haganě, aby psala své dějiny, aniž by mluvila o podobných věcech, které spáchali její lidé?“ Ptá se Levy.

Později v našem rozhovoru poznamenává, že dělnické hnutí nazývá členy těchto dvou podzemních skupin „teroristy“, zatímco se pyšní „čistotou“ akcí organizace Hagana a zdůrazňuje, že jejich metody byly jiné.

Přes to všechno má Hagana na svém jménu seznam skvrn, které by její bývalí členové jen neradi vymazali z paměti. Za většinu těchto operací nikdy nepřevzali odpovědnost a spokojili se s nějakým obecným odsouzením nebo obviňováním darebáckých elementů v organizaci. Takto byla v Davaru popsána vražda v Lubji. List bez uvedení totožnosti pachatelů uvedl, že tento čin byl „hrůznou vraždou, svědčící o ztrátě rozlišovacích schopností pachatelů a o jejich nedostatku jakékoli lidské citlivosti. Tyto výstřely, které zabily starší lidi, ženy a dítě, ukazují, že se nacházíme na temném svahu, který sklouzává k propasti.“

„Hnízdo vrahů“

O devět let později, v lednu 1948, se příslušníci Hagany podíleli na operaci, která po více než 70 letech zřejmě nikdy nebyla důkladně vyšetřena.

Je nepravděpodobné, že by většina lidí, kteří čtou tento článek, slyšela o bombovém útoku na hotel Semiramis v jeruzalémské čtvrti Katamon, který provedl prapor Hagany Moriah. Možná je to dáno tím, že k němu došlo v době vrcholící války za nezávislost, která byla poznamenána mnoha násilnými činy. Je však pravděpodobné, že autoři dějin Hagany se záměrně rozhodli zmínky o tomto incidentu minimalizovat – jak se domnívají mnozí pravičáci.

Výbuch měl zasáhnout sídlo Abd al-Kádira al-Husajního, velitele arabských milicí bojujících proti židovským jednotkám v oblasti Jeruzaléma. Oddíl vojáků Hagany se dostal do suterénu hotelu, kde umístil výbušniny a poté je odpálil. Husajní v budově nebyl, ale byly tam desítky arabských civilistů. Přesný počet mrtvých a zraněných není dodnes znám. Podle jedné zprávy bylo zabito 26 lidí a dalších 60 bylo zraněno.

Většina mrtvých pocházela z křesťanské rodiny Abu Suawanů, včetně žen a dětí, a také španělského vicekonzula v Jeruzalémě, který v hotelu bydlel. Davar o incidentu informoval následující den a stejně jako předtím neposkytl svým čtenářům úplný obraz. „Hagana vyhodila do povětří sídlo arabských milicí v Jeruzalémě,“ zněl titulek. „Bylo to jedno z hnízd vrahů v Jeruzalémě,“ prohlásil list.

Jinou budovu vyhodila Hagana do povětří o dva roky dříve, v únoru 1946. Jednalo se o součást operace Palmachu, jejímž cílem byly britské policejní stanice po celé zemi. Při výbuchu zahynuly tři britské ženy a jedno dítě. „V průběhu let nás vůdci Hagany a předstátní židovská komunita obviňovali z nezodpovědnosti při provádění takových útoků, a přesto zde členové Hagany jako první zasáhli britské ženy,“ napsal Natan Yellin-Mor, vůdce Lehi, který se později stal mírovým aktivistou.

Oblíbená píseň mezi členy Palmachu v těch dnech hovořila o „vykastrování Mohameda“. Odkazovalo to na jednoho Araba z města Beisan – dnes Bejt Še’an -, který byl podezřelý, že se pokusil znásilnit členku kibucu. Vzhledem k nárůstu počtu židovských žen znásilněných Araby v té době „se Palmach rozhodl pro odvetu podle biblického příkazu useknout zloději ruku – nebo v tomto případě orgán použitý ke spáchání zločinu; jinými slovy, vykastrovat ho,“ napsal po letech člen Mossadu Gamliel Cohen v knize popisující první tajné operace, při nichž se Židé převlékali za Araby.

Oficiální internetové stránky Palmachu popisují kastrační incident jako jednu z „výjimek, mimořádně krutou“, které se v těch letech dopustili jeho členové. Tuto operaci inicioval Allon a provedli ji Yohai Ben-Nun (budoucí námořní velitel), Amos Horev (budoucí generál IDF a prezident Technionu – Izraelského technologického institutu) a Yaakov Cohen (později člen všech tří zpravodajských služeb). „Podle instrukcí měl vykastrovaný muž zůstat naživu a chodit se zraněním, aby odradil ostatní,“ vysvětluje webová stránka Palmachu. O tom, jak tuto „operaci“ provést, tým informoval lékař v Afule.“

„Z pohledu lidí, kteří o tom rozhodli, přípravy odrážely záměr realizovat to při uplatnění humánního přístupu,“ zdůrazňují webové stránky Palmachu. Tři muži našli podezřelého doma, odvlekli ho na volné prostranství a vykastrovali ho. „Tato operace měla strhující účinek, rezonovala v celém údolí Bejt Še’an a terorizovala místní Araby,“ píše Cohen v knize vydané ministerstvem obrany.

Oběti ve jménu přistěhovalectví

Za půl roku si připomeneme 80. výročí jedné z nejvražednějších událostí v dějinách sionistického hnutí: bombardování britské lodi Patria 25. listopadu 1940 – incidentu, který rovněž nevedl k projevům lítosti ze strany Hagany, přestože jeho příslušníci byli pachateli. Plán měl zabránit vyhoštění asi 2 000 ilegálních přistěhovalců, které Britové deportovali z Haify do záchytného tábora na Mauriciu. Škody způsobené výbuchem však byly tak obrovské, že se loď potopila spolu s asi 250 cestujícími.

Místo toho, aby se k aféře vztahovala jako k tragédii, která si zaslouží vyšetřování jejích pachatelů, trvalo dělnické hnutí na tom, aby se z ní stal symbol, aby se z jejích obětí stali mučedníci obětovaní na oltář obrany vlasti, aniž by bylo zaznamenáno, kdo je za jejich smrt ve skutečnosti zodpovědný.

Berl Katznelson, ideový vůdce dělnického hnutí, napsal následujícího dne Šaulovi Avigurovi, jednomu z vůdců Hagany: „Vězte, že den potopení Patrie je pro nás jako den Tel-Hai,“ čímž se snažil přisoudit této události fundamentální národní status. Dodal, že operace Patria byla „největší sionistickou akcí poslední doby“. Jicchak Tabenkin, patřící k vůdcům hnutí kibuců, označil oběti za „hrdinné neznámé vojáky“.

V podobném duchu se o incidentu vyjádřil i Elijahu Golomb, nedeklarovaný šéf Hagany. „Den Patria pro mě není černým dnem, ani dnem nejčernějším,“ řekl. „Byly to oběti přinesené ve jménu imigrace, za naše právo imigrovat. Tyto oběti nebyly bez významu.“

Masakr spáchaný příslušníky třetího praporu Palmachu ve vesnici Ein al-Zeitun u Safedu byl nakonec také zamlčen. Dnes každý milovník historie v Izraeli ví o masakru v Deir Jásinu z dubna 1948, který provedli příslušníci pravicového podzemí. Málokdo však slyšel o masakru, který o měsíc později spáchali členové levicové podzemní organizace. Ti vesnici dobyli a uvěznili desítky arabských bojovníků. O dva dny později, 1. května, je se svázanýma rukama popravili.

Historik Yoav Gelber ve své knize o válce v roce 1948 píše, že horlivost levice vrhat obvinění na členy Irgunu a Lehi a zároveň vyzdvihovat kauzu Deir Jásin pramení z jejich znepokojení nad účastí velitelů a vojáků Palmachu na podobných akcích, jako byla vražda desítek zajatců v Ein al-Zeitunu.

V roce 1939 vydalo politické oddělení Židovské agentury dekret „Nebudeš vraždit“, podepsaný nejvyššími duchovními vůdci té doby, v němž varovali před zabíjením Židů. Dekret byl namířen proti organizaci Irgun, která vraždila Židy, jež považovala za „zrádce“. Tito vůdci však ignorovali skutečnost, že Hagana popravovala také Židy a nežidy, které označila za zrádce a udavače, říká Gili Haskin, průvodce, který o tehdejším pojetí „čistoty zbraní“ napsal doktorskou práci.

Haskin ve svém článku napsal, že popravy prováděné skupinami Irgun a Lehi byly zjevné a zveřejňované, zatímco popravy prováděné Haganou byly tajné, prováděné speciálními operačními týmy.

„Žádné čisté ruce“

Prvním Židem popraveným Haganou byl Baruch Weinschell, který byl obviněn, že poskytl Britům informace o nelegálním přistěhovalectví. Byl zabit v říjnu 1940 v Haifě. Popraven byl také Oscar Opler, kibucník z Dolní Galileje. Byl to britský informátor, který prozradil umístění ukrytých zbraní a následně byl Haganou odsouzen k trestu smrti. Moše Savtani byl odhalen jako informátor a Hagana ho zastřelila na schodišti jeho domu. Na následky zranění zemřel v nemocnici. Jicchak Šaranskij z Tel Avivu, Baruch Manfeld z Haify, Walter Strauss a další se rovněž stali oběťmi interních atentátů příslušníků Hagany.

Takové operace pokračovaly až do vzniku státu. Koncem března 1947 byl na ulici zavražděn Mordechaj Berger, který pracoval v dopravním oddělení mandátní policie, protože byl podezřelý z vyzrazení informací o Haganě Britům. „Útočníci mu nasadili roubík a bili ho obušky do hlavy. Berger upadl do krve,“ napsal profesor Jehuda Lapidot, člen Irgunu, který později zkoumal dějiny mandátní Palestiny.

„Žádná z organizací nevyjde z této temné záležitosti s čistýma rukama,“ napsal Haskin. Dodal, že prsty členů pravicových organizací byly na spoušti lehčí, ale zdůraznil roli členů Hagany při vraždění Židů.

V této souvislosti nelze ignorovat první politickou vraždu Žida v mandátní Palestině. Obětí byl Jacob de Haan, podivínská osobnost a hrdý básník, který se stal ultraortodoxním a antisionistou a jednal s Araby o možnosti odvolání Balfourovy deklarace. Předpokládalo se, že za atentátem na de Haana na jeruzalémské ulici v červnu 1924 stojí člen Hagany Avraham Tehomi a jeho další společníci.

Hagana se rovněž zaměřila na britské úředníky, ačkoli většinu atentátů na mandátní úředníky spáchali členové Irgunu a Lehi. Nejznámější byl atentát na lorda Moyna, britského ministra zahraničí na Blízkém východě. V listopadu 1944 ho v Káhiře zastřelili členové Lehi. Hagana mezitím v říjnu 1946 zabila britského důstojníka Williama Bruce, který byl zastřelen v Jeruzalémě na konci svátku Simchat Tóra. „Britský inspektor byl včera v noci zavražděn, když se sám procházel v Jeruzalémě a měl na sobě civilní oblečení,“ informoval následujícího dne Haarec.

Na tehdejší poměry výjimečně byli pachateli členové Palmachu: komando Hagany vzniklo v roce 1941 a v prvních letech své existence spolupracovalo s Brity. Vražda byla reakcí na Bruceovo týrání vězňů Palmachu v britském vězení o několik měsíců dříve.

Dokumentární projekt Pelega Levyho obsahoval rozhovor z roku 2010 s velitelem této operace Aharonem Spectorem. Ten Modi Snirovi a Levymu řekl, že Bruce sledoval s úmyslem ho potrestat. „Čekal jsem na něj, vycítil, že je terčem,“ vyprávěl. Atentátu předcházel proces před zvláštním soudem Palmachu, který Bruce odsoudil k trestu smrti. Podle Spectora přišel rozkaz od Jigala Allona.

„V soukromí si lidé nedělali starosti s vyprávěním těchto příběhů, zatímco kolektiv, k němuž patřili, o tom mluvil nerad,“ říká Levy.

Jisrael Medad z Centra Beginova dědictví v Jeruzalémě vyšetřoval tento incident v rámci cyklu přednášek, které pořádá na téma „čistota zbraní“. „Tento incident je zábavný,“ říká s odkazem na leták, který Palmach po vraždě vydal. „Potřebovali vysvětlit, že jsou na rozdíl od těch teroristů z Irgunu a Lehi – ale že v praxi potřebují dělat totéž,“ říká.“

Připomínáme, že se v něm objevilo několik příběhů, které se odehrály v roce 2002.