Stejně jako Musa Okwonga jsem nechtěl psát o tom, že Jeremy Clarkson mumlá slovo na n a předstírá rozhořčení nad tím, že za to dostal od BBC pohlavek. Stejně jako tehdy, když hrdě oznámil, že svého černého skotského teriéra pojmenoval Didier Drogba, nebo jakoukoli z mnoha dalších rasistických, sexistických, homofobních, ableistických, protidělnických, protiimigrantských a islamofobních keců, které ze sebe vypustil, kdykoli otevřel ústa, se celý incident odehrává podle předvídatelného scénáře.

Jsme nyní v první scéně druhého dějství. Clarkson, poslán do nezbedného koutku, se uchýlil k obviňování a kvičí, že morální panika z něj učinila nevyhnutelnou oběť nemožného standardu chování, jako by normalizovat rasistický, sexistický, homofobní, protidělnický, protiimigrantský a islamofobní status quo tak, jak to dělá on, bylo nějakým způsobem statečné a ti, kdo jsou pobouřeni jeho činy a dlouhou historií unikání odpovědnosti, jsou přecitlivělá lůza, která se ohání vidlemi.

„BBC mi řekla, že pokud pronesu ještě jednu urážlivou poznámku, kdekoli a kdykoli, budu vyhozen,“ napsal ve svém týdenním sloupku v deníku Sun.

„A i anděl Gabriel by měl problém přežít, kdyby mu to viselo nad hlavou. Je nevyhnutelné, že jednoho dne někdo někde řekne, že jsem ho urazil, a bude to.“

Na tato předvídatelná vystoupení jsem ztratil chuť. Raději se soustředím na psaní o historických a strukturálních prvcích předsudků a způsobech jejich vnímání a porážení prostřednictvím solidarity utlačovaných, protože jsou často společensky neviditelné pro ty, kterých se přímo netýkají. A vůbec, moje ambivalence vůči Top Gearu (a druhu automobilové kultury, kterou Clarkson propaguje), který jsem většinou sledoval rád, ve mně vyvolávala pocit, že jsem tak trochu pokrytec.

V posledních tuctu sezón mě však pořad často nechával chladným a až do nedávných reakcí na Clarksonovu urážlivost jsem nenašel slova, kterými bych vyjádřil proč.

Například ve finále 21. série, dvoudílném speciálu odehrávajícím se v Barmě, byla Clarksonova poznámka, která právem vyvolala odpor veřejnosti, další šikovně maskovanou rasovou urážkou. Bylo však příznačné, že se v této epizodě téměř neozval povyk kolem vyzdvihování britského imperialismu jako civilizační síly na celém světě, zatímco moderátoři zároveň nevěřícně hýkali nad brutalitou barmských postkoloniálních vládců. Producenti a moderátoři pořadu do většiny epizod nenápadně vnášeli tuto dichotomii civilizujících Britů a nesvéprávných domorodců, aniž by si uvědomili silné příčinné souvislosti mezi britským působením v Barmě (například taktika „rozděl a panuj“, která do etnických a rasových rozdílů v barmské společnosti vložila rozkladnou sílu) a činy postkoloniálních vůdců země.

Tento druh jingoismu je v seriálu častým jevem, zejména ve speciálních epizodách odehrávajících se v bývalých koloniích. Kdysi jsem v tom četl patetickou a směšnou ironii, jako když slyším impotentní staré muže vzpomínat na své slavné časy, kdy rozsévali svůj idiomatický divoký oves – kód pro často jednostranné (nebo přinejlepším neúměrné) potěšení, které jim přinášelo sexuální dobývání ženských těl.

Ale buď jsem se stal méně schopným tolerovat tento druh militarizované industriální ironie, protože jsem začal chápat, jak je destruktivní, nebo se pořad stal zřetelně méně ironickým a více upřímně a bezostyšně oslavujícím imperialistické akce Británie. Pravděpodobně trochu z kolonky A; trochu z kolonky B.

Ještě odpornější než oslava britských imperiálních výbojů je to, jak je taková oslava společensky přijímána.

V současné době považuje Británie své brutální imperialistické akce za natolik neškodné, že národní televizní stanice bez skrupulí promítla v barmském speciálu scénku, kde pointa spočívala v něčem, co se zdá být městskou legendou o „jam boyovi“, mladém snědém muži („jam boy“), kterého britská šlechta v koloniální Indii zřejmě potřela džemem a používala jako návnadu, aby od sebe odehnala hmyz, zatímco hrála golf. Ve zmíněném segmentu Clarkson – lenošící, zatímco thajští dělníci, které najal (a pravděpodobně jim nezaplatil slušnou mzdu), stavěli most, který si moderátoři sami určili, aby uvedli v život – vyrobil svého vlastního „džemového medvídka“ pomocí plyšového medvídka.

V reakci na poznámku spolumoderátora Richarda Hammonda, že praxe „džemového chlapce“ mu nepřipadá fér, Clarkson řekl: „Nevím, jestli je to fér,“ řekl: „Oh, to bylo. Bylo! Protože nakonec si tu marmeládu musel nechat.“

Rasistické zobrazování a infantilizace (protože muž vs. chlapec vs. plyšový medvídek) potřebné k tomu, aby gag fungoval, a míra nenucené lhostejnosti, kterou producenti a BBC projevují vůči odporným koloniálním praktikám, ať už skutečným nebo mýtickým, je v tomto případě ohromující. Současný seriál, který vstupuje do své 22. sezóny, je plný mnoha dalších podobných w-t-f momentů. To, že Clarkson a Top Gear dokážou tímto způsobem romantizovat a zlehčovat zločiny britského impéria, aniž by to vyvolalo nepříznivé reakce nebo následky, je ohromující názorný příklad toho, jak kulturní produkty (jako televizní pořady, knihy, hudba, divadelní hry atd.) využívají humor a ironii k disimulaci a zastírání brutality a předsudků mocných. Tyto kulturní produkty byly kdysi oslavovány jako dobrodiní plurality a humor a ironie měly být způsoby, jak obnažit rozpory moci.

To naznačuje, že ve sporu perspektiv implicitně obsažených v kulturní produkci v multikulturní společnosti převládla kontrafaktuální představa, že Británie (a Evropa) svět civilizovala v protikladu k brutalitě. Na rozdíl od imperialismu, který je z definice utlačováním jedné skupiny druhou, jsou rasismus, sexismus a podobné jevy přinejmenším stále zpochybňovány v mainstreamovém diskurzu, když se znovu objevují v televizi a v hudbě, knihách, zprávách a názorech, jakkoli se toto představení může opakovat.

Ještě horší je, že společnosti jako Británie jsou oslavovány jako vzory úspěchu, které by měly rozvojové země následovat. Byla to Arundhati Royová, kdo poznamenal, že Indie, která už nemá koho kolonizovat, kolonizuje sama sebe; zbídačuje své nižší vrstvy, ničí domovy a obydlí a staví si gargantuovské pomníky stejným způsobem, jak to dělali její koloniální páni. A na základě nedávné historie Ngugi wa Thiong’o vyjádřil obavu, že keňská vládnoucí třída „bude i nadále jen napodobovat své západní protějšky v chamtivosti a pohrdání obyčejnými lidmi“.

Tady v Jihoafrické republice masakr v Marikaně mnohé probudil do reality, že předpověď Steva Bika se naplnila. Místo skutečné rovnostářské reorganizace naší společnosti v roce 1994 jsme se dočkali pouze změny tváří těch, kteří jsou ve vládě, což je důvod, proč černoši zůstávají chudí a mnohé aspekty naší společnosti fungují stejně jako ve staletích, kdy zemi řídili utlačovatelé.

Zdůraznění toho, jak Top Gear romantizuje britský imperialismus (a neviditelnost tohoto počínání), jak jsem to učinil zde, by nemělo být chápáno jako snížení spornosti jakýchkoli Clarksonových rasistických, sexistických, homofobních, ableistických, protidělnických, protiimigrantských a islamofobních výroků. Když už, tak to dává větší důvod k námitkám, protože ležérní fanatismus a romantizující pohled na imperialismus jsou symptomy téhož neduhu, postkoloniální melancholie, která postihuje dnešní Británii. Clarksonova lehkovážná citlivost a jingoismus Top Gearu nejsou odchylky. Jsou projekcí britského odporu vůči multikulturalismu a podstatné globální rovnosti pro globální publikum; odporu, který je možný díky povrchnímu popírání a bagatelizaci nepohodlných aspektů historie země.

Elliot Ross zAIAC se loni, krátce poté, co se Británie vyrovnala s pozůstalými po obětech masakru Mau Mau, ptal, co bude třeba udělat, aby se prolomil jingoismus, kterým je britská společnost prosycena, aby se národ mohl konečně řádně vyrovnat se svou minulostí. Přikláním se k názoru, že tuto slepou uličku nic neprolomí, protože jen málokdo má zájem si její existenci připustit. Pokud uvědomělí Britové nějak věří v opak, dobrým začátkem pro ně tady a teď je využít tohoto posledního incidentu k tomu, aby Clarkson a Top Gear zmizeli z našich obrazovek, a pilně a důsledně likvidovat všechny další pokusy o využití humoru, ironie nebo jiných rétorických úskoků k zahlazení nebo posvěcení bigotnosti a historie brutálních činů Británie.