Larry Adler

Na krátkém seznamu hudebníků, kteří hráli na foukací harmoniku na virtuózní úrovni, patří Larry Adler (1914-2001) na špičku nebo blízko ní. Jeho hudební dovednosti se snoubily s nadprůměrnou osobností, která nadchla tazatele, během sedmi desetiletí jeho kariéry přitahovala jako spolupracovníky některé z nejlepších hudebníků 20. století a probouzela vzpomínky na klasickou éru broadwayské zábavy, v níž Adlerova kariéra odstartovala.

Adler vnesl do hry na foukací harmoniku, často považované především za nástroj, na který hrají nadšení amatéři, určitou vážnost. Dával přednost termínu „foukací harmonika“ před „harmonikou“ a překročil do oblasti vážné hudby, hrál se symfonickými orchestry a objednával skladby u prestižních skladatelů. Jeho hra byla lyrická, často melancholická. Veřejnost si však Adlera cenila i pro jeho fond příběhů o bohatých, slavných a krásných lidech. Mezi své přátele řadil fyzika Alberta Einsteina a skladatele Sergeje Rachmaninova a jako nadšený hráč tenisu se jednou zúčastnil čtyřhry s komikem Charliem Chaplinem, herečkou Gretou Garbo a surrealistickým umělcem Salvadorem Dalím. Spolu s Chaplinem zvítězili.

Rodina změnila jméno, aby postupovala podle abecedy

Lawrence Cecil Adler se narodil 10. února 1914 v Baltimoru ve státě Maryland. Jeho rodiče byli ruští židovští přistěhovalci (a plynně hovořili jidiš), kteří si změnili příjmení ze Zelakovitch, protože je nebavilo čekat na konci dlouhých abecedně uspořádaných front na úřadech. Přestože se v Rusku setkali s diskriminací, řekli svému synovi, aby si nehrál s žádným z afroamerických dětí v sousedství. Adler snad poprvé projevil svou tvrdohlavost tím, že se snažil získat co nejvíce černošských kamarádů a později v životě často vystupoval ve prospěch občanských práv.

Adler zřejmě projevoval hudební talent a v deseti letech se stal kantorem v místní synagoze. Rodiče ho přihlásili na hodiny klavíru a dokonce se nechali přemluvit ke koupi klavíru na splátky. Majitel obchodu s hudebninami, kde nákup uskutečnili, jim k němu přidal harmoniku a Adler se tohoto nástroje nadšeně ujal. Když se však zapsal do kurzů na baltimorské Peabodyho hudební konzervatoři, bylo to s úmyslem studovat klavír. Jeho výuka tam skončila po jednom semestru (podle londýnského deníku Guardian), když se ho učitel na recitálu urazil otázkou: „Co budeme hrát, človíčku?“. Adler nahradil plánovaný Griegův valčík skladbou „Yes, We Have No Bananas“ a byl z programu vyhozen. Adler se nezalekl, přihlásil se do soutěže harmonikářů Baltimore Sun a vyhrál, když místo jednoduchých lidových melodií, které nabízeli ostatní soutěžící, zahrál Beethovenův menuet.

Nedlouho poté, ve čtrnácti letech, Adler odjel z Baltimoru do New Yorku se sedmi dolary v kapse. Hrál na ulici a chodil na konkurzy, kde se dalo, odmítla ho skupina Borrah Minevitch and His Harmonica Rascals, ale spřátelil se se zpěvákem Rudym Valleem, který ho nasměroval k práci při hraní na soundtracku kreslených filmů o Mickey Mousovi. To vedlo k celostátnímu turné, na kterém hrál na harmoniku o přestávkách v kinech, a poté k předskokanství pro Eddieho Cantora, Jacka Bennyho a Freda Astaira – špičkové baviče, kteří se pohybovali na pomezí živých hudebních vystoupení a rostoucího světa filmu.

Dospívajícího Adlera si všiml britský promotér a pozval ho, aby zkusil štěstí za Atlantikem. Než odjel, podařilo se mu zaimprovizovat provedení Rapsodie v modrém od George Gershwina na foukací harmoniku, přičemž sám Gershwin ho doprovázel na klavír, ačkoli se nikdy předtím nepokusil tuto vysoce virtuózní skladbu zahrát. Adler se stal v Anglii okamžitě hitem a v polovině 30. let tam strávil několik let jako hlavní atrakce hudební revue nazvané „Tune Inn“. Po celé Británii vznikaly fankluby Larryho Adlera a jeho tamní popularita mu později velmi prospěla. V té době se však Adler rozhodl vrátit do Spojených států a obnovit své kontakty na Broadwayi a v Hollywoodu. Bez problémů získal role ve filmech jako Zpívající mariňák (v hlavní roli s Dickem Powellem), Velké vysílání z roku 1937 nebo Ulička svatého Martina (1938). Dalším Adlerovým přítelem byl gangster Al Capone.

Vyprávěná aféra s Ingrid Bergmanovou

V té době Adler neuměl číst noty. Přibližně na počátku čtyřicátých let se však této dovednosti naučil a uvedl, že ho k tomu inspiroval buď francouzský skladatel Darius Milhaud, nebo švédská herečka Ingrid Bergmanová (v závislosti na rozhovoru). Adler během druhé světové války bavil americké vojáky na turné USO a při jednom vystoupení v německém Augsburgu podle citace listu San Diego Union-Tribune uvedl, že Bergmanová vstoupila do místnosti, pochválila mu hru a zeptala se ho, zda bude notovat melodii. „Ne, nemohu a ani nemusím,“ vzpomínal Adler, na což Bergman odvětil: „Jste velmi samolibý, že? Jsi ignorant a na svou ignoranci jsi pyšný.“ Adler se usmál. Podle Adlera se s Bergmanem pustili do dvouletého románku, ačkoli každý z nich už byl ženatý; Adler a jeho první žena, britská modelka Eileen Walserová, měli před rozvodem tři děti; z jeho druhého manželství, s britskou novinářkou Sally Clineovou, vzešla další dcera.

Po válce se začala projevovat Adlerova rostoucí hudební kultivovanost. Jednou zaskakoval za Milese Davise ve slavném newyorském jazzovém klubu Village Vanguard, když se trumpetista nedostavil na koncert, a vystupoval s Newyorským filharmonickým orchestrem. Jeho úsilí ve prospěch vojáků během války ho však nezachránilo před antikomunistickým šílenstvím, které zachvátilo USA na přelomu 40. a 50. let. Adler zjistil, že mu ubývají pracovní místa, protože levicově orientovaní umělci, jako byl on sám a Paul Draper, tanečník, s nímž často spolupracoval, se ocitli na černé listině hollywoodských studií, která se snažila vyhnout tomu, aby se dostala do křížku s republikánským senátorem Josephem McCarthym z Wisconsinu a jeho kampaní za vymýcení komunistických vlivů, které podle něj pronikly do USA.Když v roce 1948 jedna žena z Connecticutu napsala do novin dopis, v němž Adlera a Drapera obvinila ze sympatií ke komunistům, Adler a Draper je zažalovali. Případ se táhl tři roky, vyčerpal zdroje dvojice a v září 1951 skončil rozsudkem poroty. Krátce poté Adler odjel do Británie. Ačkoli se po McCarthyho diskreditaci a odeznění antikomunistické hysterie občas vracel vystupovat do USA, žil po zbytek života v Británii.

Adler navázal na své jméno, které si udělal ve 30. letech, a podařilo se mu přizpůsobit svůj repertoár větší frekvenci, s jakou se v Británii hrála klasická hudba. Někteří z nejznámějších evropských skladatelů rozšířili drobný repertoár klasické harmoniky o nové skladby pro Adlera, včetně Romance pro ústní varhany, klavír a smyčce Ralpha Vaughana Williamse a koncertů Malcolma Arnolda a Daria Milhauda. Skladatel William Walton (citovaný v Guardianu) dokonce řekl, že „jediní dva mladí hudební géniové na světě jsou Yehudi Menuhin a Larry Adler“. Adler složil hudbu k filmu Genevieve z roku 1953, který získal nominaci na Oscara, přestože Adlerovo jméno bylo z amerických kopií filmu odstraněno. Složil hudbu k několika dalším britským filmům, mimo jiné k filmům The Hellions (1961) a King and Country (1963). V roce 1963 premiéroval „Lullaby Time“, skladbu George Gershwina, kterou mu daroval skladatelův bratr Ira.

Napsal recenze restaurací

Pozitivní stránkou Adlerova exilu v Anglii bylo, že snadno zapadl do britského života. Naučil se hrát kriket, a když se snažil Einsteinovi vysvětlit pravidla tohoto tajuplného britského sportu, velký fyzik mu řekl (podle Adlerovy vzpomínky citované autorem dopisu v londýnském Independentu): „Víš, Larry, dřív jsem si myslel, že čas je relativní, ale najednou si tím nejsem tak jistý.“ Adler překročil hranice hudby, napsal knihu Vtipy a jak je vyprávět a přispíval články do časopisů Spectator a New Statesman. Pracoval jako recenzent restaurací pro časopis Harpers & Queen. Na otázku pisatelky dopisu pro Independent, zda byl pokřtěn jako Larry, odpověděl pohotově: „Zlato, za ta léta udělali Židům pár hrozných věcí, ale křest mezi ně nepatřil.“

Adler hrál „The Battle Hymn of the Republic“ na balkoně opuštěného sídla Adolfa Hitlera, když americká vojska na konci druhé světové války obsazovala Berlín, a stal se příznivcem mladého izraelského národa, kde vystupoval během šestidenní války v roce 1967 a jomkipurské války v roce 1973. Vůči USA nechoval žádnou hořkost, často se tam vracel vystupovat a v roce 1975 uspořádal s Paulem Draperem setkání v newyorské Carnegie Hall. Nikdy se nezřekl svého amerického občanství, ale litoval nového pravicového směřování země v pozdějších desetiletích století. „Pocházím z generace, která ctila Franklina Delano Roosevelta, a obdivoval jsem Harryho Trumana“ (s nímž kdysi hrál „Missourský valčík“), citoval Adlera deník San Diego Union-Tribune. „Ale podívejte se, koho měli později – Nixona a Reagana. Páni. To nevyvolává respekt.“ Ačkoli ve 30. letech žil v Kalifornii na vysoké noze, jeho život v Británii, v malém bytě v londýnské čtvrti Hampstead, byl skromnější.

Adlerova koncertní kariéra se ve stáří zpomalila, ale nikdy se zcela nezastavila. Vydal několik alb, na nichž se mísila klasická hudba s popovými standardy, a napsal knihu vzpomínek s názvem It Ain’t Necessarily So. V roce 1994, u příležitosti svých osmdesátých narozenin, natočil společně s řadou hvězd populární hudby – mimo jiné se Stingem, Eltonem Johnem, Elvisem Costellem, Kate Bush, Jonem Bon Jovim a Meat Loafem – nové album The Glory of Gershwin. Seznámení s rockovými hudebníky bylo podnětem k jedné z Adlerových vzácných sebekritických poznámek. „Znal jsem jejich jména, ale ne jejich práci,“ citoval ho deník Union-Tribune. „To není hudba, kterou obvykle poslouchám. Uvědomil jsem si, že v té hudbě je víc, než jsem si myslel. Nerad přiznávám, že jsem měl předsudky.“ Album debutovalo na 2. místě britské popové hitparády, čímž se Adler stal nejstarším člověkem, který se v Británii vyšplhal na nejvyšší příčky. V roce 1997 nahrál novou filmovou hudbu, a to ke kompendiu scén honiček z němých filmů s názvem The Great Chase.

Přes rakovinu a dvě mozkové mrtvice se Adler vrátil do studia, aby nahrával s dalšími rockovými hvězdami. Ve svých 87 letech natočil duet s velšskou rockovou hvězdou Cerys Matthews. „Jsem překvapen nejen tím, že stále hraji, ale i tím, že se s přibývajícím věkem zlepšuji,“ řekl nezkrotný Adler v dubnu 2001 Simonu Hattenstonovi z Guardianu. Zápal plic toho léta však 6. srpna 2001 ukončil jeho život v londýnské nemocnici. „Odolejte tlaku na konformitu,“ radil mladým lidem, jak citoval jeho nekrolog v New York Times. „Lepší je být osamělým individualistou než spokojeným konformistou.“

Knihy

Adler, Larry, It Ain’t Necessarily So, Collins, 1984.

Periodika

Daily Telegraph (Londýn, Anglie), 8. srpna 2001.

Guardian (Londýn, Anglie), 12. dubna 2001; 8. srpna 2001.

Independent (Londýn, Anglie), 22. října 2001.

New York Times, 8. srpna 2001.

San Diego Union-Tribune, 12. srpna 2001.

Variety, 13. srpna 2001.

Variety, 13. srpna 2001.