Dorothy Dix, pseudonym Elizabeth Meriwether Gilmerové, spisovatelky a nesmírně populární sloupkařky rad na počátku dvacátého století. Ačkoli se na ni dnes málo vzpomíná a často se zaměňuje s reformátorkou Dorotheou Dixovou, byla Dorothy Dixová za svého života nejslavnější louisianskou spisovatelkou. Její sloupky s radami vycházely pětapadesát let a četli je lidé po celém světě. Ačkoli si její čtenáři často mysleli, že žije v jejich rodném městě, psala svůj syndikovaný sloupek pro The Times-Picayune v New Orleans. Její fotografie se objevovala na bocích autobusů v Evropě; na Filipínách ji obklopovaly davy obdivovatelů. Její myšlení formovalo představy milionů obyčejných lidí, kteří denně četli její sloupky.

Raný život

Dorothy Dixová se narodila jako Elizabeth Meriwetherová 18. listopadu 1861 ve Woodstocku v Tennessee jako dcera Williama Douglase Meriwethera a Marie Kimbrough Winston Meriwetherové. Vyrůstala v prostředí šlechtické chudoby. Její matka zemřela, když byla dospívající. Nevlastní matka, kterou brzy získala, trvala na tom, aby Elizabeth chodila do kostela, ale neposílala ji do školy. Starý příbuzný, který žil na pozemku, ji však naučil milovat Dickense, Shakespeara a literaturu vůbec. Mezi chlapeckými zálibami v jízdě na koni a střelbě se v ní objevila touha psát.

Žena, která se stala americkou odbornicí na romantiku, neměla ve svém životě téměř nic z toho. V jednadvaceti letech se provdala za George Gilmera, bratra své nevlastní matky, hrabivého neumětela plného ambicí a bravury, který si zřejmě nedokázal udržet práci. Přesto se zdá, že ho neochvějně milovala. Manželé se neustále stěhovali, protože on zkoušel nové obchodní podniky; jeho náladovost se rok od roku zhoršovala. Nebyl to však George, ale Elizabeth Gilmerová, kdo se v roce 1893, kdy jí bylo dvaatřicet let, nervově zhroutil.

Práce v novinách

Dixovu otci se podařilo poslat ji na odpočinek na pobřeží Mexického zálivu. Tato cesta byla zlomová, protože její sousedkou ve vedlejším domku byla Eliza Jane Nicholsonová, majitelka neworleanských novin The Picayune. Dixová ukázala paní Nicholsonové jednu ze svých povídek a dostala nabídku na svou první práci v novinách – na stránce „Životní statistiky“.

Dixová práci v novinách milovala. Postupovala od nekrologů k receptům a pak k divadelním recenzím. Paní Nicholsonová si chtěla vybudovat ženskou čtenářskou obec a požádala Dixovou, aby psala sloupek s radami, které by upřímně promlouvaly k ženám. K tomuto povýšení ji přiměl spíše Dixin obor než její spisovatelské schopnosti, protože její první články byly spíše žvanivé a mnohomluvné. Nicméně v době, kdy si pro svůj sloupek zvolila pseudonym – Dorothy Dixová -, se u ní vyvinul přímý, ostrý tón, který byl právě vhodný k probírání praktických životních problémů.

Práce sloupkařky

Dixové rady byly přímočaré a humorné, ale také sympatické. Ptala se jí, zda je lepší vzít si někoho, kdo vás zbožňuje, i když k němu cítíte jen náklonnost, nebo si vzít někoho, koho zbožňujete, i když jeho city nejsou intenzivní? Vezměte si toho, koho milujete, odpověděla Dorothy Dixová. „Manželství trvá dlouho. S někým, kdo vás nudí, se zdá být delší.“ Jistý mladý muž napsal, že jednou večer vzal svou dívku na večeři, pak do divadla a pak na tanec. Bylo by v pořádku, kdyby ji při loučení na dobrou noc políbil? „Ne,“ odpověděl Dix. „Myslím, že jste pro ni udělal dost.“

Kriminální reportér

Po pěti letech byl Dixův sloupek přetiskován v několika novinách. Pak přišlo neodolatelné pozvání, aby Dix pracoval v New York Journal. George se k ní nakonec v New Yorku připojil, ale její úspěch mu vadil. Byl jedním z mála Newyorčanů, kteří nikdy nečetli nic z toho, co napsala. První články Dixové pro Journal byly nesmírně populární – série o Carrie Nationové a jejích agitátorech za mírnost se sekyrou v ruce. Deník Dixovou pověřil prací kriminální reportérky. Jezdila do věznic po celé zemi a zpovídala vrahy, psala o každém procesu, který upoutal pozornost veřejnosti: o bílém otrokáři, který nechal v krbu kusy skalpu mladé dívky; o ženě, která žila čtyři roky ukrytá v kanceláři svého milence; o bigamistovi, který se oženil s šestatřiceti ženami tak, že je přiměl, aby o sobě mluvily.

Návrat do New Orleansu

Po sedmnácti letech hrůzných zločinů měla Dixová dost. Nikdy nepřestala psát svůj poradenský sloupek, a tak se ve dvacátých letech vrátila do New Orleansu. Každý týden jí chodily stovky dopisů, v nichž se ptala hlavně na to, jak získat manžela nebo jak ho snášet. Dixové vlastní manžel mezitím jednoho dne odešel z domova a už se nevrátil. Jeho příbuzní nakonec George umístili do psychiatrické léčebny, kde po několika letech zemřel, stále očerňujíc svou ženu.

Dixová pokračovala v rozdávání rozumných manželských rad ještě několik desetiletí. Když muži dosáhli toho, co nazývala „věkem nerozvážnosti“, měli „náhlou touhu po romantice – poslední volání do jídelního vozu“. Nabádala jejich manželky, aby v zájmu dětí „vydržely“ a počkaly, až tato fáze pomine. Smrtelná sokyně, na kterou většina mužů určitě narazila, nebyla vysoká a tmavá, ale malá a růžová. „První dítě na věčné časy vystrčí manželovi nos z kloubu“. Pár slov lásky, jak poznamenala, je pro ženu důležitější než to, aby se pro ni muž upracoval k smrti. Pro muže byly milostné řeči trapasem, který podstupovali, aby si mohli najít manželky a už se k nim nikdy nemuseli uchylovat. Nejpopulárnějším jednotlivým článkem Dorothy Dixové byl „Diktát pro šťastný život“, který obsahoval doporučení: „Rozhodněte se být šťastná. Pokud máš být někdy šťastný, musíš začít teď, dnes.“

Sloupky Dixové vycházely až do její smrti 16. prosince 1951 v New Orleansu; bylo jí devadesát let. Truchlili po ní jak ti, kdo jí psali své problémy, tak ti, kdo četli její odpovědi.