Dvanáctého února 1865 se Rev. Henry Highland Garnet, bývalý otrok a nyní pastor presbyteriánského kostela na Patnácté ulici ve Washingtonu, D.C., Jeho kázání zaznělo v neděli 12. února 1865, několik dní poté, co Kongres přijal 13. dodatek zakazující otroctví. Řada republikánských vůdců se domnívala, že si tato událost zaslouží veřejnou bohoslužbu, která by ji připomněla. Pozvali proto reverenda Garneta. Jeho kázání s názvem „Nechte zrůdu zahynout“ uvádíme níže.
Neboť svazují těžká a k nesení obtížná břemena a kladou je lidem na ramena, ale sami s nimi nepohnou ani prstem.“ (Matouš 23,4)
V TÉTO KAPITOLE, jejíž větou je můj text, oslovil Pán Ježíš své učedníky a zástup, který okouzleně visel na slovech, jež mu padala z úst. Napomínal je, aby se měli na pozoru před náboženstvím zákoníků a farizeů, které se vyznačovalo velkým vyznáváním, zatímco je dokázalo nabádat, aby dělali jen málo nebo nic, co by bylo v souladu se zákonem spravedlnosti.
Teoreticky měli pravdu, ale jejich praxe byla nedůsledná a špatná. Byli vzdělaní v Mojžíšově zákoně a v tradicích svých otců, ale zásady spravedlnosti nedokázaly ovlivnit jejich srdce. Znali svou povinnost, ale neplnili ji. Požadavky, které kladli na druhé, dokazovaly, že sami vědí, jaké věci by lidé měli dělat. Tím, že odsuzovali druhé, prohlašovali sami sebe za viníky. Požadovali, aby druzí byli spravedliví, milosrdní, čistí, pokojní a spravedliví. Oni však byli nespravedliví, nečistí, nemilosrdní – nenáviděli a křivdili části svých bližních a vedli neustálou válku proti Boží vládě.
Takové bylo jejich chování v církvi i ve státě. Máme moderní zákoníky a farizeje, kteří jsou věrní svým předobrazům z dávných dob.
S upřímnou úctou a respektem k poučení a varování, které nám dal náš Pán, a v pokorné závislosti na jeho pomoci budu dnes ráno mluvit o zákonících a farizejích naší doby, kteří vládnou státu. Při plnění této povinnosti budu mít před očima obraz, který je tak věrně a realisticky namalován rukou Spasitele.
Dovolte mi, abych je popsal. Jsou inteligentní a dobře informovaní a nikdy nemohou říci, ani před pozemským soudem, ani u Božího soudu: „Nevěděli jsme sami od sebe, co je správné.“ Všichni, kdo se o to pokoušejí, mají pravdu. Jsou obeznámeni se zásadami práva národů. Jsou zběhlí ve znalosti ústavního práva. Jsou učiteli zvykového práva a vytvářejí a provádějí zákonné právo. Uznávají, že existuje spravedlivý a nestranný Bůh, a nejsou zcela neznalí zákona křesťanské lásky a dobroty. Nárokují si nejširší svobodu. Chvástavě nám tvrdí, že od nebeského soudu obdrželi Magnu chartu lidských práv, která byla předána v oblacích a mezi blesky na Sinaji a znovu předána Božím Synem na Hoře blahoslavenství, zatímco kolem něj zářila Otcova sláva. Říkají nám, že z Deklarace nezávislosti a Ústavy získali záruku své politické svobody a z Bible odvozují svůj nárok na všechna požehnání náboženské svobody. S oprávněnou hrdostí nám říkají, že jsou potomky poutníků, kteří se vrhli na lůno zrádného moře a statečně překonávali bouře a vichřice, aby v cizí zemi a mezi divochy nalezli svobodné domovy, kde by mohli vybudovat své oltáře, které by hořely Bohu přijatelnou obětí. Ano, chlubí se, že jejich otcové se hrdinně odvrátili od vzácného světla východní civilizace a s radostí vzali své lampy s olejem do nádob a vydali se osvětlovat tuto zemi, která tehdy žila v temnotách údolí stínu smrti. Se srdci posílenými vírou rozprostřeli svou standartu k nebeským větrům poblíž Plymouthské skály; a ať už byla ztuhlá v zimním sněhu a mrazu, nebo se vznášela v letním vánku, vždy nesla heslo: „Svoboda uctívat Boha.“
Ale jiné, své bližní, rovné před Všemohoucím a jím stvořené ze stejné krve a zářící nesmrtelností, odsoudili k doživotnímu otroctví a okovům. Ano, stojí na nejposvátnějších místech na zemi a pod pohledem pronikavého oka Jehovy, univerzálního Otce všech lidí, a prohlašují, že „nejlepším možným stavem černochů je otroctví“.
Ve jménu Trojjediného Boha odsuzuji tento názor jako nadmíru nespravedlivý a svatí a spravedliví celé země k němu říkají: Anathema maranatha.
Co je to otroctví? Příliš dobře vím, co to je. Představím vám ho z ptačí perspektivy; a nebude to žádný fantazijní obraz, ale obraz načrtnutý bolestnou zkušeností. Narodil jsem se mezi ctěnými institucemi otroctví. Mé nejranější vzpomínky na rodiče, přátele a domov mého dětství jsou zastřeny jeho špatnostmi. První pohled, který se mi naskytl, byla křesťanská matka zotročená vyznavači křesťanství, ale díky Bohu nyní svatá v nebi. První zvuky, které vyděsily mé ucho a vyvolaly chvění v mé duši, bylo práskání biče a řinčení řetězů. Tyto smutné vzpomínky kalí krásy mého rodného pobřeží a zatemňují celý slaveland, který byl nebýt vlády despotismu rájem. Nyní jsou však tyto břehy krásnější. Mlhy opustily má rodná údolí, mraky se snesly z kopců a Maryland, neuctivý hrob mých otců, je nyní svobodným domovem jejich osvobozených a šťastnějších dětí.
Pohlédněme na tohoto démona, kterého lidé uctívali jako boha. Vyjdi ven, ty ponuré monstrum, ať tě můžeme kriticky prozkoumat! Tam stojí. Pohleďte na něj, všichni. Jeho dílem je zcizit člověka; držet v lidech majetek. Velký Bůh! Stejně tak bych se pokusil zotročit Gabriela nebo Michaela jako člověka, který byl stvořen k obrazu Božímu a za kterého zemřel Kristus. Otroctví vytrhává člověka z vysokého místa, na které byl vyzdvižen Boží rukou, a stahuje ho na úroveň zvířecího stvoření, kde se stává společníkem koně a druhem vola.
Strhává mu z hlavy korunu slávy a pokud možno zahlazuje Boží obraz, který je v něm. Otroctví se přiživuje na člověku a pouze na člověku. Ze surovce nelze udělat otroka. Proč? Protože surovec nemá rozum, víru ani nehynoucího ducha, ani svědomí. Nehledí do budoucnosti s radostí ani se strachem, neuvažuje o minulosti s uspokojením ani s lítostí. Ale kdo v tomto rozsáhlém shromáţdění, kdo v celé této širé zemi řekne, ţe ten nejuboţejší a nejnešťastnější bratr v okovech a otroctví nemá kaţdou z těchto vysokých schopností? Kdo to popírá? Je tu vůbec někdo? Pokud ano, nechť promluví. Není ani jeden; ne, ani jeden.
Ale otroctví se pokouší udělat z člověka surovce. Zachází s ním jako se zvířetem. Jeho strašlivé dílo není dokonáno, dokud se zničená oběť jeho chtíčů, pýchy, hrabivosti a nenávisti nesníží tak hluboko, že s uslzenýma očima a slabým hlasem slabě vykřikne: „Jsem šťastný a spokojený. Miluji tento stav.“
První začal Nimrod krvavou štvanici, mocný lovec to byl, jeho kořistí byl člověk.
Lev v kleci může přestat řvát a už nezkoušet sílu mříží svého vězení, ležet s hlavou mezi mohutnými tlapami a čichat znečištěný vzduch, jako by ho nevnímal. Je však spokojený? Netouží snad instinktivně po svobodě lesa a pláně? Ano, je to stále lev. Náš ubohý a opuštěný bratr, kterého jsi označil za „otroka“, je také člověk. Může být nešťastný, slabý, bezmocný, opovrhovaný a nenáviděný, přesto je to člověk. Jeho a tvůj Bůh mu vyrazil na čelo nárok na jeho nezadatelná práva písmem, které může přečíst každá inteligentní bytost. Možná na jeho bezbrannou hlavu udeřily nelítostné bouře urážek a možná prošel věky útlaku; přesto je to člověk. Bůh ho takového stvořil a jeho bratr ho nemůže stvořit jinak. Běda, běda tomu, kdo se pokouší spáchat prokletý zločin.
Své hrůzné dílo zahájilo otroctví únosem nevinných lidí v cizí a vzdálené zemi a pirátstvím na moři. Lupiči nebyli ani stoupenci Mahometovi, ani vyznavači hinduismu, ani blahoslavení pohané, ani modloslužebníci, ale lidé zvaní křesťané, a tak bezohlední obchodníci s lidskými dušemi a těly připoutali ke křesťanství zločin a skvrnu, při jejichž pohledu se chvěje a děsí.
Je vinno těmi nejohavnějšími nepravostmi, jaké kdy byly spáchány na bezbranných ženách a nevinných dětech. Vydej se k břehům země mých předků, ubohé krvácející Afriky, která, ačkoli byla po staletí strádána a okrádána, je přesto milována všemi svými ctihodnými potomky, ať už jsou rozptýleni kdekoli. Pohleďte na jediný výjev, který se vám tam naskytne. Neodvracejte se ani ze studu, ani z lítosti, ani z lhostejnosti, ale podívejte se a spatřete počátek této opečovávané a hýčkané instituce. Pohleď na stovku mladých matek sedících na zemi, které roní slzy na horký písek a plní vzduch svým nářkem.
Proč pláčou? Ach, Pane Bože, ty víš! Jejich nemluvňata byla vyrvána z jejich prsou a vyvržena na pláně, aby zemřela hladem nebo aby je sežraly hyeny či šakali. Malá neviňátka by zemřela na „střední cestě“, ? nebo by se udusila mezi palubami plovoucí otrokářské ohrady, naložené a napěchované nevídaným lidským neštěstím, a otrokáři je z milosti vyvrhli, aby zahynula na svých rodných březích. Takový je začátek a neméně zlý je i konec tohoto systému, který zákoníci a farizeové v církvi a ve státě prohlašují za spravedlivý, humánní, dobrotivý a křesťanský. Jestliže takové skutky milosrdenství konají andělé, pak mi řekni, jaké skutky nepravosti zbývají ďáblům?“
Tento obchod s lidmi probíhal tak dlouho, až jich bylo během jediného roku odvlečeno z rodné země tři sta tisíc. Zatímco se provozoval tento zahraniční obchod, kdo dokáže spočítat zrůdnost a rozsah domácího obchodu, který kvetl v každém otrokářském státě, zatímco celá země byla otevřena lovcům lidí.
Je to vysoce koncentrovaná esence veškeré myslitelné špatnosti. Krádeže, loupeže, znečišťování, bezuzdné vášně, incest, krutost, chladnokrevné vraždy, rouhání a vzpírání se Božím zákonům. Učí děti nerespektovat rodičovskou autoritu. Strhává manželský oltář a rozšlapává jeho posvátný popel pod nohama. Vytváří a živí polygamii. Živí a hýčká svou nenávistnou služebnici, předsudky.
Rozdělila naše národní rady. Vyvolala smrtelné spory mezi bratry. Promarnila poklad Společenství a životy tisíců statečných mužů a zahnala vojska bezmocných žen a dětí do zejících hrobů. Způsobila nejkrvavější občanskou válku zaznamenanou v knize času. Zbavila tento národ pramenů síly, který se jako mladý lev zvedal v západním světě. Nabídla nás jako oběť žárlivosti a chamtivosti tyranů, despotů a dobrodruhů z cizích zemí. Otevřela dveře, jimiž může nenápadně vstoupit uzurpátor, křivopřísežník, ale mocný kníže, a vybudovat na zlatých hranicích naší jihozápadní hranice říši, která je jen odrazovým můstkem k dalším a neomezeným výbojům na tomto kontinentu. Zpustošil nejkrásnější části naší země, „až se vlk dávno zahnaný pochodem civilizace po sto letech vrací a vyje uprostřed jeho trosek“.
Zapečetil Bibli a znetvořil její svaté pravdy, vpadl Všemohoucímu do tváře a bezbožně se ptá: „Kdo jsi, že tě mám poslouchat?“
Zapečetil Bibli a znetvořil její svaté pravdy, vpadl Všemohoucímu do tváře a bezbožně se ptá: „Kdo jsi ty, že tě mám poslouchat?“ Takové jsou obrysy jejich strašlivého národního hříchu, a přesto se tvrdí, že stav, do něhož člověka přivádí, je tím nejlepším, co pro něj lze vymyslet.
Když podobné a o nic křiklavější nesrovnalosti prošly pod zrakem Božího Syna, není divu, že vyrukoval s ostrým odsouzením. Vy zákoníci, farizeové a pokrytci! Vy slepí vůdcové! Objíždíte moře i zemi, abyste z jednoho udělali proselytu, a když se tak stane, uděláte z něj dvakrát větší dítě pekla než jste vy sami. Podobáte se obíleným hrobům, které se sice navenek zdají krásné, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých a veškeré nečistoty!“
Přijměme zde zlaté pravidlo a osvojme si způsob sebeprosazení argumentace vůči těm, kdo zastávají tyto bludné názory. Pojď, přepásej si bedra a odpověz jako muž, můžeš-li. Je pro tebe otroctví, jak ho vidíme v jeho vzniku, trvání a konci, tím nejlepším možným stavem? Ach, ne! Uneseš na svých bedrech břemeno, které bys chtěl naložit na své bližní? Ne. Chceš nést jeho část nebo sejmout alespoň kousek jeho tíhy jedním ze svých prstů? Ostrá a rozhořčená odpověď zní ne, ne! Jak, kdy a kde pak na tebe uplatníme zlaté pravidlo, které říká: „Proto všechno, co chcete, aby jiní činili vám, tak i vy čiňte jim, neboť to je zákon proroků.“ A tak je to i s tebou. Mějme svědectví moudrých a velkých starověku i novověku:
Mudrci, kteří psali, a bojovníci, kteří krváceli.
Platón prohlásil, že „otroctví je systém naprosté nespravedlnosti“. Sokrates napsal, že „otroctví je systém nehoráznosti a loupeže“. Kýros řekl: „Bojovat, abychom nebyli otroky, je ušlechtilé.“
Kdyby Kýros žil v naší zemi před několika lety, byl by zatčen za používání zápalných slov a za podněcování k nevolnické vzpouře a královský fanatik by byl pověšen na šibenici vyšší než Haman. Ale každý člověk je fanatik, když jeho duši zahřeje velkorysý oheň svobody. Je tedy skutečně ušlechtilé bojovat, abychom nebyli otroky? Nejvyšší soudce národa, naši vládci a všichni skutečně vlastenečtí lidé si to myslí; a stejně tak si to myslí i legie černochů, kteří byli po určitou dobu opovrhováni a odmítáni, ale kteří přišli rychle a radostně, když byli konečně pozváni, nesli na svých bedrech těžké břemeno zákazů a s vírou v Boha a ve své velkorysé krajany se vydali do dvojího boje. Před nimi stáli nepřátelé jejich vlasti, zatímco je obklopovali nepřátelé svobody a jejich rasy.
Augustin, Konstantin, Ignác, Polykarp, Maximus a nejvýznamnější představitelé starověké církve odsoudili hřích otrokářství.
Thomas Jefferson v době svého života, kdy jeho úsudek dozrál a jeho zkušenosti byly zralé, řekl: „Doufám, že se pod záštitou nebes připravuje cesta k úplnému osvobození.“
Svatý Washington na sklonku své smrtelné kariéry, kdy na něj dopadalo světlo věčnosti, řekl: „Mezi má první přání patří, aby byl přijat nějaký plán, podle něhož bude otroctví v této zemi zrušeno zákonem. Vím jen o jediném způsobu, jak toho dosáhnout, a tím je legislativní opatření, a pokud můj hlas stačí, nebude chybět.“
Když onehdy touto mramorovou kupou proudilo světlo Svobody a srdce ušlechtilé skupiny vlasteneckých státníků poskakovala radostí a toto naše národní hlavní město se otřásalo od základů až po kopuli výkřiky vykoupeného lidu, pak si myslím, že duchové Washingtonu, Jeffersona, Jaysů, Adamsů, Franklina, Lafayetta, Giddingse a Lovejoye a všech mocných a slavných mrtvých, které si dějiny pamatují, protože byli věrní pravdě, spravedlnosti a svobodě, se vznášeli nad tímto slavnostním shromážděním. Ačkoli je smrtelné oči neviděly, nepochybně se připojili k andělskému chóru a řekli: „Amen.“
Papež Lev X. dosvědčuje, že „nejen křesťanské náboženství, ale i sama příroda volají proti otrokářskému stavu.“
Patrick Henry řekl: „Měli bychom potomkům předat náš odpor k otroctví.“
Papež Lev X. dosvědčuje, že „nejen křesťanské náboženství, ale i sama příroda volají proti otrokářskému stavu“. Stejně smýšlel i Třicátý osmý kongres.
Lafayette prohlásil tato slova: „Otroctví je temnou skvrnou na tváři národa.“ Bůh buď pochválen, že tato skvrna bude brzy smazána.
Jonathan Edwards prohlásil, „že držet člověka v otroctví znamená být každý den vinen loupeží nebo krádeží člověka.“
Rev. Dr. William Ellery Channing v dopise o připojení Texasu v roce 1837 píše následující: „Zlo otroctví mluví samo za sebe. Konstatovat znamená odsoudit tuto instituci. Volba, kterou každý svobodný člověk dává přednost smrti pro své dítě a pro každou věc, kterou miluje, před otroctvím, ukazuje, co to je. Jediná úvaha, že otroctvím je jedna lidská bytost vydána bezmocná a bezbranná do rukou druhého, aby byla nucena k jakékoli práci, kterou jí tento druhý uloží, aby trpěla jakýmkoli trestem, který jí uloží, aby žila jako jeho nástroj, nástroj jeho rozkoše, to je vše, čeho je třeba, aby se přesvědčili ti, kdo znají lidské srdce a jeho nevhodnost pro nezodpovědnou moc, že ze všech stavů je otroctví nejnepřátelštější důstojnosti, sebeúctě, zdokonalování, právům a štěstí lidských bytostí. . . . Všechny zásady naší vlády a náboženství otroctví odsuzují. Odsuzuje ho i duch naší doby. . . . Existuje doba, v níž by se svobodný a křesťanský lid vědomě rozhodl toto zlo rozšiřovat a udržovat? Tím se vyčleňujeme ze společenství národů; klesáme pod úroveň civilizace našeho věku; přivoláváme opovržení, rozhořčení a hnus světa.“
Mojžíš, největší ze všech zákonodárců a zákonodárců, řekl, když jeho tvář ještě zářila světlem Sinaje: „Kdo ukradne člověka a prodá ho, nebo bude-li nalezen v jeho ruce, bude jistě usmrcen.“ „Kdo ukradne člověka a prodá ho, bude určitě usmrcen. Anděl ničitel prošel jeho zemí, aby vykonal strašlivé tresty porušeného Božího zákona.
Představitelé národa se s úctou sklonili před Božím nařízením a položili sekeru ke kořeni stromu, a tak zachránili následující generace před vinou útlaku a před Božím hněvem.
Státníci, právníci a filosofové, nejproslulejší svou učeností a nejpronikavější ve všech oborech vědy a literatury, svědčili proti otroctví. Zatímco řečnictví přinášelo své nejdražší, zlaté poklady a pokládalo je na oltář Boha a svobody, mířilo svými nejprudšími blesky a nejhlasitějšími hromy na pevnosti tyranie, nespravedlnosti a despotismu.
Od dob Balákových až po doby Izaiášovy a Jeremiášovy, až po dobu Pavlovu a po všechny věky křesťanské církve synové hromu odsuzovali tuto odpornou věc. Hrdinové, kteří stáli v zářivých řadách zástupů přátel lidského pokroku, od Cicerona po Chathama, a Burke, Sharp, Wilberforce a Thomas Clarkson a Curran, útočili na citadelu despotismu. Řečníci a státníci naší země, ať už patřili minulosti, nebo současnému věku, budou žít a zářit v análech dějin úměrně tomu, jak zasvětili svého génia a talent obraně Spravedlnosti a Bohem daných práv člověka.
Všichni básníci, kteří žijí v posvátných i profánních dějinách, okouzlili svět svými nejkouzelnějšími tóny, když naladili své lyry na chválu Svobody. Když už múzy nemohou zdobit její oltáře svými girlandami, pak pověsí své harfy na vrby a rozpláčou se.
Od Mojžíše k Terenciovi a Homérovi, odtud k Miltonovi a Cowperovi, Thomsonovi a Thomasi Campbellovi a dále až do dob našich vlastních bardů, našich Bryantů, Longfellowsů, Whittierů, Morrisů a Bockerů, ti všichni předložili své nejlepší dary zájmům a právům člověka.
Každá dobrá zásada a každá velká a vznešená moc se stala předmětem inspirovaných veršů a písní básníků. Kdo z nich se však pokusil zvěčnit otroctví? Marně byste hledali v análech světa nějaký příklad. Kdyby se někdo pokusil o svatokrádež, jeho génius by padl k zemi, jako by ho zasáhl nebeský blesk. Kdyby pozvedl ruku, aby napsal řádek na jeho chválu nebo obhajobu, inkoust by mu zamrzl na hrotu pera.
Mohli bychom seřadit do jedné řady zástupce všech lidských rodů, počínaje těmi nejníže postavenými na stupnici bytí, a položit jim otázku: Je správné a žádoucí, abyste se dostali do postavení otroků, abyste byli zapsáni mezi movité věci, aby vaše osoby, vaše životy a produkty vaší práce byly podřízeny vůli a zájmům jiných? Je správné a spravedlivé, aby osoby vašich manželek a dětí byly k dispozici jiným a byly jim vydány za účelem hýčkání jejich choutek a ziskuchtivosti? Je správné nakládat na cizí bedra těžká břemena, která byste nesundali ani jedním svým prstem? Od hrubého divocha a barbara by přišla záporná odpověď, která by nabývala na síle a významu, jak by se valila vzhůru. A když by odpověděli ti, jejichž mysl a srdce jsou osvíceny nejvyšší civilizací a duchem křesťanství, zazněla by hluboká a dlouhá odpověď: Ne, ne!
Se všemi morálními vlastnostmi Boha na naší straně, povzbuzováni, jak nás povzbuzují hlasy univerzální lidské přirozenosti – s ohledem na nejlepší zájmy současných i budoucích generací – oživeni ušlechtilou touhou poskytnout národům země důstojný příklad, nechť je rozsudek smrti, který byl vynesen proti otroctví Třicátým osmým kongresem, potvrzen a vykonán lidem. Nechť toto obrovské monstrum zanikne. Ano, zahynout nyní a zahynout navždy!“
Nechť se Molochova svatyně potopí a nezanechá stopy tam, kde stála; ať už její modla nepije, svůj každodenní pohár lidské krve. Ať tam postaví jiný oltář, pravdě, lásce a milosrdenství darovaný, A dar svobody a modlitba svobody ať přivolá odpověď z nebe.
Často se klade otázka, kdy a kde skončí požadavky reformátorů tohoto a příštích věků? Je to spravedlivá otázka a já na ni odpovím.
Když všechna nespravedlivá a těžká břemena budou odstraněna z každého člověka v zemi. Až budou z našich zákonů, ať už ústavních, zákonných nebo obecních, vymazány všechny zavrženíhodné a zakazující rozdíly. Až po emancipaci bude následovat zrovnoprávnění a všichni muži, kteří zachovávají věrnost vládě, budou požívat všech práv amerického občanství. Až se našim statečným a chrabrým vojákům dostane spravedlnosti. Až muži, kteří snášejí utrpení a nebezpečí na bitevním poli při obraně své země a proto, aby udrželi naše vládce na jejich místech, budou požívat zaslouženého privilegia volit za ně. Až se v armádě a námořnictvu a v každém legitimním a čestném povolání bude povýšení usmívat na zásluhy bez sebemenšího ohledu na barvu mužské tváře. Až nebude existovat žádné třídní zákonodárství a žádné problémy týkající se černochů a jejich práv, jako je tomu v případě ostatních amerických občanů. Až si bude v každém ohledu rovný před zákonem a bude mu ponecháno, aby si sám razil cestu ve společenském životě.
Prosíme, a jenom prosíme, aby, až se naše ubohé, křehké kůry vydají na oceán života,
na cestu strašlivě dlouhou a do nebezpečí málo známých,
aby nám společně s ostatními bylo poskytnuto kormidlo, kormidlo a plachty, mapy a kompas. Dej nám dobré lodivody, aby nás vedli na širé moře, podél nebezpečných břehů nezvedej falešná světla, a bude-li se Bohu líbit poslat nám příznivé větry nebo strašlivé vichřice, přežijeme nebo zahyneme, jak určí naše síly nebo nedbalost. Nežádáme žádnou zvláštní laskavost, ale prosíme o spravedlnost. Zatímco pohrdáme nelidskou závislostí, ve jménu Boha, univerzálního Otce, požadujeme právo žít a pracovat a užívat si plodů své práce. Dobré dílo, které Bůh uložil budoucím věkům, bude dokončeno, až se naše národní literatura očistí natolik, že bude věrně a spravedlivě odrážet charakter a společenské zvyky naší rasy, a štětec, tužka, dláto a lyra umění odmítnou poskytnout svou pomoc k výsměchu utrpení chudých nebo ke karikování či zesměšňování trpícího lidu. Až budou kasty a předsudky v křesťanských církvích zcela zničeny a budou považovány za zcela nedůstojné křesťanů a v rozporu se zásadami evangelia. Až budou požehnání křesťanského náboženství a zdravého náboženského vzdělání svobodně nabízena všem, pak, a teprve tehdy, přestane účinná práce Božího lidu a Božích nástrojů.
Jestliže bylo otroctví zničeno pouze z nutnosti, nechť je každá třída na základě diktátu spravedlnosti zrovnoprávněna. Pak budeme mít ústavu, kterou budou všichni ctít, vládce, kteří budou ctěni a váženi, a Unii, kterou bude statečný a vlastenecký lid upřímně milovat a kterou nebude možné nikdy rozdělit.
Lidé přinesli velké oběti, avšak ještě větší jsou zapotřebí, aby mohly být odčiněny naše národní hříchy. Věčná spravedlnost má proti nám těžké hypotéky a bude vyžadovat zaplacení posledního haléře. Zapletli jsme se do hříchu nespravedlivého zisku, podněcovaného přepychem a pýchou a láskou k moci a útlaku; a prosperitu a mír lze vykoupit pouze krví a slzami pokání. Zaplatili jsme některé z děsivých splátek, ale jsou tu další těžké závazky, které je třeba splnit.
Nastal velký den soudu národa, a kdo bude moci obstát? I my, jejichž předkové po dvě a půl století trpěli útrapami, které jsou neoddělitelné od stavu otroctví, nyní litujeme svou zemi a pláčeme s těmi, kdo pláčou.
Na úplném a dokonalém zničení tohoto prokletého hříchu závisí bezpečnost a trvalost naší republiky a jejích vynikajících institucí.
Nechť otroctví zemře. Prošlo dlouhým a spravedlivým soudem. Sám Bůh se proti němu vyslovil. Osvícené národy země ho odsoudily. Jeho rozsudek smrti je podepsán Bohem i lidmi. Nezměňujte jeho rozsudek. Nedejte jí odklad, ale nechte ji potupně popravit.
Ctihodní senátoři a zástupci, významní vládci tohoto velkého národa, nemohu se zdržet toho, abych na vás dnes ve jménu Božím nevznesl požehnání milionů lidí, kteří byli připraveni zahynout, ale kterým se díky vaší lidskosti, spravedlnosti a vlastenectví otevřel nový a lepší život. Řekl jste: „Nechť je ústava země změněna tak, aby ve Spojených státech již neexistovalo otroctví a nedobrovolné nevolnictví, s výjimkou trestů za zločiny“. Jistě, tak vznešený čin nemohl uniknout Boží pozornosti; a nepochybně byl tento čin zaznamenán v nebeských archivech. Vaší chvále a proslulosti v dějinách světa lze věnovat celé svazky. Génius a umění mohou zvěčnit slavný čin na plátně a v mramoru, ale jisté a trvalejší památníky na památku tvého rozhodnutí jsou již vztyčeny v srdcích a vzpomínkách vděčného lidu.
Národ zahájil svůj odchod z otroctví horšího než egyptské; a prosím tě, abys lidu řekl, aby šel vpřed. S jistotou Boží přízně ve všem, co se děje v poslušnosti jeho spravedlivé vůli, a vedeni ve dne i v noci sloupy oblaku a ohně, nezastavujme se, dokud nedosáhneme druhého a bezpečného břehu rozbouřeného a karmínového moře. Nechť svobodní lidé a vlastenci vyměřují všem lidem úplnou a stejnou spravedlnost a dokáží tak lidstvu nadřazenost naší demokratické, republikánské vlády.
Milovaní muži a ctěni Bohem jako jeho nástroje, urychleně dokončete dílo, které vám svěřil. Emancipujte, zrovnoprávněte, vzdělávejte a dejte požehnání evangelia každému americkému občanovi.
Neslyšíte, jak ze všech výšin Času – od vrcholu k vrcholu dolů po mohutném řetězu, který spojuje věky – zaznívá vznešený Hlas všemohoucího – skáče jeden velký refrén? Probouzí generace výkřikem a troubí jako hrom – Vyjděte ven!“
Vyjděte ze starých forem a mrtvých modlářství, z blednoucích mýtů a pověrčivých snů: Z farizejských rituálů a lží, A ze všech otroctví života, který se zdá! Ven – na poutnickou stezku, po níž kráčeli hrdinové, Přes zemské pustiny, aby se vydali za Bohem!
Pán sklonil svá nebesa a sestoupil! Teď, v tomto posledním století času, znovu svůj stan rozbil na Sinajské koruně! Znovu v oblacích mu musí Víra vstříc vystoupit! Znovu hřmí na naše pochybnosti, strach a hřích: „Lide můj, vyjdi ven!“
Z falešných ambicí a nízkých přepychů, z mizerných cílů a indolentních cílů, z blábolů víry a přetvářky svobod, z mlhy zla, jež ohýbá čistý denní paprsek Pravdy: Ven, ze všech temnot egyptské země, Do mého slunečního svitu na pouštním písku!
* * *
Ukaž nám našeho Árona, s jeho holí v květu! Naši Miriam, s duší naladěnou na buben! A zavolej nějakého Jozuu, aby v síle Ducha postavil naše slunce síly na poledne! Bože našich otců, přes písek a moře, stále drž naše bojující kroky blízko u sebe!
Pak se před námi otevře cesta prosperity a na nás sestoupí milosti a přízeň Boží. Pak lidé ostatních zemí, kteří stojí po špičkách na březích všech oceánů a horlivě vyhlížejí konec tohoto úžasného konfliktu, spatří republiku, která je dostatečně silná, aby přežila zkázu a zpustošení občanské války, a má velkorysost, aby učinila zadost nejchudším a nejslabším svým občanům. Tak dáme světu podobu vzorové republiky, založené na zásadách spravedlnosti, lidskosti a křesťanství, v níž břemena války a požehnání míru nesou a užívají všichni stejně.
.