Je celkem jednoduché shrnout Joea Amata: je to člověk, který dokázal vše, co si předsevzal, ať už z nutnosti, nebo z vlastního rozhodnutí.

Od svých 11 let začal pracovat v otcově pennsylvánské rychlářské dílně. V 16 letech opustil školu, aby podnik převzal, a nakonec z něj vytvořil impérium na výrobu autodílů. V jednu chvíli se díky pěti šampionátům a 52 vítězstvím stal nejúspěšnějším jezdcem kategorie Top Fuel v historii NHRA. A nyní, v důchodu, je zkušeným cestovatelem, který v roce 2021 plánuje navštívit všech sedm kontinentů na Zemi.

V roce 1998 Amato prodal firmu, kterou vybudoval se svým bratrem a dvěma společníky, a odešel do důchodu se vším všudy kromě závodění a cestování.

„Mým cílem bylo odejít do důchodu v 60 letech,“ řekl Amato minulý týden ze svého domu ve West Palm Beach na Floridě. „Ale měl jsem štěstí a mohl jsem odejít v 54 letech.“

Amato byl v té době ještě nažhavený na závodní kariéru. Několik zranění očí ho přesvědčilo, aby v roce 2000 opustil sedadlo řidiče, a dalších pět let strávil tím, že jezdil v Top Fuel pro Darrella Russella a Morgana Lucase, než tým složil.

Po ukončení závodní činnosti a bez provozování Keystone Amato řekl, že se „tak trochu nudil“. Tehdy začal investovat do komerčních nemovitostí.

„Když jsem prodal podnik, měl jsem nějakou hotovost,“ řekl. „Koupil jsem staré obchodní centrum, které bylo otlučené, nechal jsem ho přestavět, pak jsem ho pronajal a pak jsem koupil další. S tím jsem si začal hrát a bylo to spíš hraní než práce. Najal jsem několik opravdu dobrých lidí. Mám fakt dobrou holku, která je se mnou tak nějak od začátku. Je opravdu chytrá a přemýšlí stejně jako já, takže jsme nakonec koupili tři, čtyři, pět obchodních center v Pensylvánii a opravili je.

„Dělal jsem nějaké bytové věci; výstavbu bytů a městských domů, prostě jsem si s tím hrál. Měl jsem dobrého partnera v oblasti bydlení. Oni dělali byznys a já jim pomáhal s penězi. Investovali jsme do věcí, které mohu kontrolovat, místo abychom byli těžce na burze, protože to nemůžete kontrolovat.“

Amato, kterému bude v polovině června 76 let, má dům v Moosic v Pa. a také dům u jezera Harveys, které je vzdálené asi 40 minut cesty a je určeno pro dobré chvíle s přáteli a rodinou na lodích, vodních lyžích a nedalekém golfovém hřišti. Má čtyři dospělé nevlastní děti a se svou současnou manželkou Andreou je už 16 let.

Když se vrátí do Pensylvánie, jakmile opadnou obavy z koronaviru, bude Amato sázet rajčata a cukety. Bude si rád hrát s některým ze svých pozdních modelů muscle cars, které vzbuzují jeho zájem. Tyto hračky samozřejmě dokáží produkovat výkon přitažený za vlasy.

Mezi současným vozovým parkem je Dodge Challenger SRT Hellcat Redeye, vůz, který z podlahy showroomu zvládne čtvrtmíli za 10,8 sekundy při rychlosti přes 131 km/h. V Challengeru vyhrál drag race celebrit v Las Vegas a cenu pro vítěze ve výši 10 000 dolarů věnoval síti dětských nemocnic Nicklaus Children’s Hospital.

Amato uvedl, že brzy bude mít klíčky od nového Mustangu Shelby GT500 s výkonem 767 koní, a řekl, že si ho objednal, „protože takový Mustang jsem nikdy neměl“. Vlastní také červený Dodge Demon – 840koňovou bestii -, která má najeto pouhých 12 mil.

V porovnání s výkonem, který dosahovaly jeho dragstery Top Fuel s více než 300 koňmi, to není mnoho. Ale dolar za dolar si vždycky vybere detroitské svaly místo zahraničních sportovních vozů z toho nejjednoduššího důvodu: z ekonomických důvodů.

„Za tu cenu si kupujete opravdu dobré auto za méně než 100 000 dolarů,“ řekl. „Můžete s ním jezdit rok a neztratíte zadek“ na hodnotě při dalším prodeji.

„Není to jako koupit Ferrari za tři sta nebo čtyři sta tisíc a první rok přijít o stovku. Americká muscle cars – Hellcaty, Mustangy, nové Corvetty – tam je tolik dobrých věcí. Nejsou úplně levné, ale nejsou ani hloupě drahé jako zahraniční auta.“

Amato byl celý život doslova u rychlosti, ne-li přímo v jejím centru.

Když měl jeho otec potíže se srdcem, pomáhal Amato vést rodinný podnik a nakonec převzal jeho provoz. Brzy existoval Keystone Automotive Warehouse, který měl před prodejem asi dvě desítky prodejen. Z Fordu z roku 53, který byl jeho prvním vozem, se Amato brzy začal věnovat drag racingu a vyhrál pět národních závodů NHRA v kategorii Pro Comp s vozem, který by dnes byl klasifikován jako Top Alcohol Dragster.

V roce 1982 přešel se šéfem posádky Timem Richardsem do Top Fuel eliminatoru a Amato se každý rok, kdy závodil, umístil v první desítce v bodování. V letech 1984, 88, 90 a 91 získal s Richardsem mistrovské tituly a v roce 92 ještě usiloval o pátou korunu, když se pohádali a Amato toho dodnes lituje.

„Neshodli jsme se, což je jedna z největších chyb mého života,“ přiznal Amato. „Tim procházel rozvodem a já jsem nedokázal pochopit, kde je jeho mysl, a tak jsme se rozešli. Jeho mysl byla zaměřená na rozvod a moje na závodění, a to nešlo dohromady, takže odešel.“

„Udělal mi kariéru v závodění, to musím říct. Dokázal jsem dát dohromady peníze, ale pořád potřebujete dobré auto a to mi dal on, od alkoholu až po Top Fuel.“

V Brainerdu vyhráli, čímž se v roce 92 dostali do čela bodování národního šampionátu USA, a Amato odjel z tohoto závodu s převahou – ale bez Richardse. Po další zastávce, v Readingu, se vedení v bodování ujal Kenny Bernstein, protože Amato se uprostřed honby za titulem průběžně přizpůsoboval.

Další jezdec a šéf posádky — Doug Herbert, respektive Jim Brissette — přišli na pomoc. Po Readingu zamířilo turné do Topeky, kde Amato znovu získal vedení a už ho nepustil.

„Vyrobili jsme naše auto identické s jejich autem, každou trysku, každou matici, každý šroub, spojku,“ řekl Amato, „a oni mi pomohli pomocí mých lidí z posádky – Jeffa Rogerse, Jima Walshe, kluků, kteří pro mě pracovali. S pomocí Herberta a jeho lidí auto tak trochu vyladili a pomohli nám vyhrát šampionát. … Tim mě v Indy dostal do vedení a pak jsme to dokázali dotáhnout.“

„Vzpomínám si, že Bernstein byl hned za námi a myslím, že si myslel, že nás dokážou porazit – a málem se jim to povedlo. Nebyl z toho moc nadšený. Člověk si myslí, že něco vyhraje, a ono to nevyjde. Měl jsem štěstí a lidé zapadli na své místo.“

Bernstein se ve skutečnosti v konečném pořadí propadl na třetí místo a Cory McClenathan se loktem probojoval na druhé místo za nyní již pětinásobného šampiona.

Na konci té dekády stáli Amato, jeho bratr a jejich partneři před rozhodnutím, zda do Keystone investovat mnohem více času a peněz, „aby se dostal na jinou úroveň“, nebo hledat kupce. Rozhodli se pro druhou možnost.

„Všichni jsme si prostě řekli, že kdybychom našli správné množství lidí, kteří by to koupili, sundali ze stolu a dali nám nějaké peníze, mohli bychom jít dělat to, co chceme, dokud jsme ještě dost mladí,“ řekl Amato. „Když můžete jít do důchodu v padesáti, je to docela dobré. Já jsem závodil a dělal jiné věci a všichni ostatní dělali trochu jiné věci a všichni jsme si řekli: ‚Když dostaneme peníze, vezmeme je a utečeme‘ – a taky jsme to udělali.“

Amato Racing naštěstí stále fungoval na plné obrátky, což majiteli a jezdci pomohlo usnadnit přechod. V roce 1999 pak přišlo první ze dvou zranění očí, která urychlila konec jeho kariéry jezdce Top Fuel.

„Když jsem jezdil v noci, nosil jsem kontaktní čočky kvůli lepšímu vidění. Několikrát se mi stalo, že mi kontaktní čočky skončily v zadní části oční bulvy a nemohl jsem je dostat ven. Viděl jsem plováky a věděl jsem, že něco není v pořádku,“ řekl. „Tak jsme se vrátili domů a já zavolal svému místnímu očnímu lékaři. Podíval se mi na oko a říká: ‚Roztrhl jste si membránu přes oko, musíme vám ho zavřít laserem. Tak mi to laserovali a on mi řekl, že dva týdny nemůžu závodit. Myslím, že ten jeden závod řídil Gary Beck.“

RELATIVNÍ PŘÍBĚH – AMATO ZÍSKAL DIPLOM

Ve snaze snížit pravděpodobnost recidivy změnil Amato postup zastavování, aby snížil negativní G-síly na konci běhu. Namísto toho, aby nejprve rozvinul padák, jak to dělal po celou dobu své kariéry, Amato uvedl, že před vypuštěním padáku nejprve odboural brzdami určitou rychlost.

I přesto si znovu natrhl membránu a musel ji nechat opravit.

„V tu chvíli jsem se rozhodl, že bych mohl oddělit sítnici a možná přijít o zrak v tom oku. Možná se jim to podaří opravit, možná ne,“ řekl. „Stejně jsem se chystal příští rok odejít do důchodu – na turné; už jsem pracoval na čepicích a tričkách a všech těch balících – tak jsem do toho šel a vystoupil jsem.“

„Chtěl jsem zkusit být majitelem týmu, abych zjistil, jestli mě to baví. Ostatní kluci to dělali, tak jsem si řekl: ‚Zkusím to, mám na to všechno,'“ řekl Amato, který byl 99krát finalistou národních závodů Top Fuel. „Bylo to v pohodě, bylo to pěkné. Pořád jste tam, ale když jste zvyklí řídit auto, je to úplně jiné zvíře, když stojíte na vedlejší koleji a řídí ho někdo jiný. Není to úplně to samé, když jste majitel týmu a ne řidič.

„Bylo to všechno o soutěži, jet na čáru a být schopen odjet na člověka v druhém pruhu a porazit ho. Jak (Don) Prudhomme vždycky říkal, chceš konkurenci vyrvat srdce z těla. V tom je to vzrušení. Peníze jsou hezké, když vyhrajete, ale mě víc motivovalo vzrušení ze soutěže. Musíte být schopni podat výkon a naštěstí jsme měli správný tým a generála Tima Richardse.“

Na místo Amata za volantem byl najat mladý pilot Top Alcohol Dragsteru z Texasu Darrell Russell, jezdec, kterého Amato najal po telefonickém rozhovoru.

„Někdo vytáhl Darrellovo jméno, že jezdí alkohol, příjemný mladý muž, čistý a stabilní. … Mluvil jsem s ním po telefonu a zdálo se mi, že je to ten pravý, a tak jsme ho najali. Rozhodně to byl ten správný člověk, předváděl dobré výkony, vyhrávali jsme s ním,“ řekl Amato.

Ve skutečnosti Russell vyhrál svůj debut v Top Fuel na NHRA Winternationals v kalifornské Pomoně. Vyhrál také NHRA Springnationals v Columbusu v Ohiu v den Amatových šedesátin, což Amato hodnotí jako jednu ze svých nejoblíbenějších závodních vzpomínek.

„Byl to dobrý chlap, chlap na úrovni, Darrell byl,“ řekl.

Amatův hlas změkl, když mluvil o Russellovi, zejména s ohledem na jezdcovu smrt při závodě v Madisonu ve státě Ill. v polovině roku 2004. Problémy s novou zadní pneumatikou Goodyear Amata znepokojovaly natolik, že si pořídil sérii předchozí verze v domnění, že jde o osvědčenou a bezpečnější alternativu. NHRA podle Amata nedovolila jeho týmu používat starší model pneumatik, přestože on a Russell před osudným závodem u St. Louis prosili o pomoc – bezvýsledně.

„Řekl jsem: ‚To musí někdo umřít, než tu pneumatiku vyměníme? “ řekl Amato.

„A v dalším zatraceném závodě můj člověk zemřel.“

Amato byl zdrcený, ale slíbil, že bude pokračovat, a tak najal Morgana Lucase, aby dokončil sezónu 1994, a zůstal s mladým jezdcem i v posledním roce týmu, 1995.

„Ten kluk si vedl dobře,“ řekl Amato o Lucasovi. „Hned naskočil a vedl si dobře.“

Amato řekl, že po odchodu ze scény mu závodění chybělo, „ale hodně jsem toho udělal, hodně jsem toho dokázal a dobře jsem se bavil. Dobře jsem si zazávodil.

„Sklep mého domu v Pensylvánii je jako muzeum, mám tam všechny trofeje, všechny helmy, se kterými jsem kdy závodil, asi tisíc fotek, stovku plakátů – celý sklep jsou jen památeční věci; prsteny, všechny věci, které jsme vyhráli. Musím říct, že je to parádní zařízení. Problém je, že se snažím vymyslet, co budu dělat, až umřu, že?“

Amato zůstal milovníkem tohoto sportu. Řekl, že sleduje „všechny závody“ a obzvlášť pozorně sleduje reakční časy jezdců a bodovací závod.

„Rozhodně dávám pozor. Dívám se na stránky NHRA.com. Líbí se mi nový prezident (Glenn Cromwell), myslím, že je pro ně velmi dobrý,“ řekl.

Co se týče jeho oblíbených jezdců, Amato se krátce odmlčel, než odpověděl: „Ti, kteří vyhrávají.“

Když zrovna nepracuje na zahradě nebo si neužívá dobrého života na jezeře v Pensylvánii či ve svém domě na Intracoastal Waterway ve West Palm Beach na Floridě, Joe Amato a jeho žena si užívají společné cestování po světě. Jsou klienty Exclusive Resorts, luxusního cestovního klubu, jehož počáteční členský příspěvek činí 150 000 dolarů. A za své peníze mají možnost poznat svět tak, jak si ho může užít jen málokdo.

„Máme 85 dní v roce, kdy jsme někde na světě, takže trávíme hodně času na cestách,“ řekl.

„Hodně jezdíme do Itálie – Toskánska, Florencie – a hodně jezdíme do Paříže. Dvakrát ročně jezdíme lyžovat, většinou někam do Colorada,“ řekl. „Dostanete dům se třemi nebo čtyřmi ložnicemi, takže si přivedete přátele. Místa v Karibiku.“

Před několika měsíci byli Joe a Andrea Amato na cestě kolem světa, když prezident Donald Trump oznámil omezení cestování v souvislosti s koronovirem, které by zastavilo lety do USA z Evropy a dalších zemí. To jejich 26denní cestu předčasně ukončilo, ale podle jeho slov se do Ameriky vrátili včas, aby stihli termín návratu.

„Bylo to 50 lidí ve velkém letadle, všichni první třídou. Odletěli jsme z Washingtonu, D.C., a jeli jsme na dva dny do Peru, pak jsme jeli sem, jeli jsme tam… šílené, na všechna ta místa, kde jsme byli,“ řekl Joe.

„V Indii jsme přistáli v pátek večer a slyšeli jsme, že zavírají hranice. My dva lidé z Mexika z padesáti a čtyři, kteří byli Kanaďané, a ti se s námi nemohli vrátit do Spojených států, protože nebyli Američané. Takže poslední týden to stáhli a my jsme nejeli do Afriky a na některá místa, kam jsme měli jet. Jeli jsme do Pensylvánie a tam jsme byli týden v karanténě, pak jsme se vrátili sem dolů na Floridu.“

Naštěstí Amatosovi už byli v některých částech Afriky a byl to výlet, který v bývalém závodníkovi zanechal živé dojmy.

„Jedete v džípu a na zemi, asi dvacet metrů od vás, leží lev,“ řekl. „Jedete po silnici a najednou k vám přijde žirafa a vy se s ní díváte z očí do očí.

„V životě je toho tolik, kam se dá jít podívat, a já jsem tak požehnaný – velmi, velmi požehnaný – že jsem ve svém věku za A dost zdravý na to, abych to mohl dělat, a za B, že si to mohu dovolit. V jedenácti jsem začal provozovat otcův obchod se speedem, v šestnácti jsem ho převzal a udělal z něj Keystone Automotive, měl jsem štěstí, prodal ho a dostal pár drobných.

„Takže teď mám dost peněz na to, abych si mohl jít hrát, a věřte mi, hraju tvrdě.“