Během severokorejské revoluce, 1945-1950Upravit
Společenské postavení a role žen se po roce 1945 radikálně změnily. Před korejskou válkou v letech 1950-1953 začal komunistický režim v Severní Koreji přeuspořádávat tradiční korejskou společnost tak, aby odrážela ideální komunistickou společnost. Komunistický režim v Severní Koreji v rámci snahy o prosazení rovnosti přiznal ženám významné postavení a působnost v jejich komunitách. Jedním z takových příkladů byly inminbany, jednotky asi 20-30 rodin, které často vedly ženy. Tyto ženy se staraly o údržbu budov a finance a obecně dohlížely na život svých voličů. Podle vlády by „vedoucí inminbanu měla vědět, kolik hůlek a kolik lžic je v každé domácnosti“. Ženy také hlásily policii jakoukoli podezřelou činnost a prováděly namátkové kontroly. Tyto vedoucí inminbanů přímo přispívaly ke komunistické věci a kultuře dohledu a sloužily ve vedoucích funkcích po boku svých mužských protějšků.
Režim také vydal publikaci určenou speciálně pro ženy, Joseon Yeoseong, aby ženy dále vzdělával v komunistických ideálech. Publikace obsahovala rady pro domácnost, zdravotní rady, vzdělávací materiály a politickou propagandu.
Ženy měly i další příležitosti zapojit se do rodící se severokorejské politické kultury. Režim vybízel ke vstupu do různých skupin – ženské organizace byly silné a ambiciózní. Jednou z takových organizací byla Korejská ženská socialistická liga, která severokorejské vládě předkládala požadavky na placenou mateřskou dovolenou a zrušení mzdové diskriminace. Zasloužily se také o další sociální změny, které zahrnovaly vzdělávání, prenatální služby a přednášky pro ženy. Prostřednictvím takových organizací měly ženy v severokorejském režimu určitou míru vlivu.
Ženy nemusely být nutně zcela svobodné a jejich práva byla omezená. Režim měl během revoluce každodenní život žen pevně v rukou. Stát například dal ženám k dodržování vzorový rozvrh, který vyžadoval, aby ženy vařily a uklízely, a umožňoval pouze hodinu a půl osobního volna na konci dne. Také se od nich očekávalo, že budou mistrně skloubit povinnosti doma s povinnostmi pro své organizace, což se ukázalo jako příliš vyčerpávající a téměř nemožné.
Mnoho žen se během severokorejské revoluce podílelo také na ekonomice. Ženy zastávaly role novinářek, učitelek, úřednic a dalších. Důvody, proč tyto ženy pracovaly, byly pokrokové a některé vyjadřovaly touhu stát se průkopnicemi pro budoucí podnikatelky. Kvůli důrazu, který režim kladl na ženské povinnosti v domácnosti, však stále vnímaly ekonomickou angažovanost jako těžký boj. Ačkoli tedy ženy měly v jistém smyslu politickou a ekonomickou působnost, byly zároveň vázány na domácnost a tento nepoměr nakonec jen posílil tradiční genderové role, přestože komunistická vláda zdůrazňovala důležitost rovnosti pohlaví.
Revoluční role žen se také začala vázat na mateřství, což znamená, že ženy byly vnímány jako revoluční hrdinky, ale pouze jako matky, které vychovávají správné socialistické děti. Matky byly vnímány jako „nejobětavější vzorné občanky“, ale navzdory tomuto vznešenému ideologickému postavení byly matky omezeny na domácnost a nižší společenské vrstvy. Vláda počítala s tím, že matky budou svým dětem vštěpovat pevné komunistické hodnoty a podporovat režim na té nejzákladnější domácí úrovni. Pro většinu žen tak bylo působení situováno do domácnosti, nikoli na pracoviště nebo do politické sféry.
Během prvních tří měsíců korejské války instalovala Korejská lidová armáda během okupace Jižní Koreje podobné ženské organizace na jihu.
Po korejské válceEdit
Po korejské válce se poměr obyvatelstva obou Korejí kvůli „intenzivnímu bombardování“ drasticky lišil. Bombardování si vybralo velkou daň na Severní Koreji a nezanechalo „žádné další cíle, které by bylo možné zasáhnout, což se nestalo ani ve Vietnamu“. Za druhé, „KLDR ztratila během války 12-15 % obyvatelstva… O něco více než polovina mrtvých Korejců byli muži“. Severní Korea byla využita „k boji proti dědictví koloniální minulosti“. Kvůli těmto dvěma faktorům to ovlivnilo postavení žen v KLDR. Důležitost na růst populace byla pro rozvoj Severní Koreje klíčová. Ženy byly „podporovány ve vysoké porodnosti, částečně tím, že se ztížila dostupnost antikoncepce a potratů“. Bylo považováno za společensky nepřijatelné, aby žena neměla nebo nechtěla mít děti. Tento postoj se nakonec obrátil; mnoho severokorejských uprchlíků nacházejících se v Číně tvrdí, že nucené potraty a infanticida jsou v zemi běžné.
Zapojení žen do společnosti bylo považováno za stejně důležité jako zapojení mužů. Ústava z roku 1972 tvrdila, že „ženy mají stejné společenské postavení a práva jako muži“. O tom, že ženám byly přiznány stejné role ve společnosti i v ekonomice, svědčí i to, že „rapidně přibylo žen pracujících, které měly „stejný plat a zvláštní zacházení“. Kromě toho bylo možné pozorovat rostoucí roli žen ve společnosti než být pouhými ženami v domácnosti. Ústava z roku 1990 stanoví, že stát vytváří různé podmínky pro uplatnění žen ve společnosti. Severní Korea v zásadě silně podporuje rovnost pohlaví a zavedla různé politiky týkající se emancipace žen, ve skutečnosti však Severní Korea zůstává patriarchální společností.
Když byla Severní Korea založena, začala uplatňovat komunistické zásady rovnosti pohlaví. Severní Korea věřila, že může dosáhnout rovnosti pohlaví prostřednictvím ekonomického osvobození a účasti žen na ekonomické výrobě. Kim Ir-sen například řekl: „Ženy … mohou dosáhnout úplné emancipace pouze tehdy, budou-li s nemenší oddaností a uvědomělostí než muži usilovat o řešení problémů vznikajících na výrobních frontách v továrnách a na venkově.“ Cílem bylo přenést povinnosti žen z rodiny do produktivní práce pro stát. Teoreticky tak ženy mohou získat různé společenské postavení prostřednictvím netradičních rolí, jako je placená práce.
Severokorejští vůdci se zavázali změnit tradiční rodinný, ekonomický a sociální systém a zavedli nové právní a společenské uspořádání, které podporovalo rovná práva mužů i žen. Ženám byly poskytnuty politické příležitosti, zejména na nižších úrovních moci v režimu. Bez ohledu na to „lze stěží říci, že severokorejské ženy dosáhly stejného socioekonomického postavení jako muži.“
Přestože byly učiněny ekonomické kroky ke zlepšení postavení žen, je zřejmé, že severokorejské ženy nemají ve srovnání se severokorejskými muži stejnou majetkovou moc. Ženám jsou přidělována povolání s nižšími platy, což umožňuje mužům stát se hlavním zdrojem příjmů severokorejské rodiny, což způsobuje závislost rodinné struktury na mužích. Ženy se na příjmech rodiny podílely druhotně. Proto ženy, které se provdají za muže s vysokými příjmy, mají tendenci opustit své zaměstnání a většina vdaných žen pracuje v domácnosti. Výsledkem je zřetelný pokles mezi ženami pracujícími a těmi, které se spoléhají na své manžely.
Tento trend je jasně patrný v celé historii Koreje a má hluboké kořeny v konfuciánských ideálech. V Severní Koreji je těžké vidět mnoho žen v jakémkoli mocenském postavení. Ženy sice zastávají třetinu reprezentativních pozic na nižších úrovních moci, ale nemají velký vliv na zásadní rozhodnutí. „Při zkoumání mocnějších organizací, jako je ústřední výbor (ÚV) a politbyro (politický výbor) sjezdu KWP a správní rada (kabinet), je zřejmé, že jen velmi málo žen zastávalo mocenské pozice“. Vzhledem k tomu, že ženy ve vyšších mocenských funkcích téměř nehrají žádnou roli, nejsou dostatečně zastoupeny a nemají podíl na správě věcí veřejných. Ačkoli se společenské postavení žen od dob Čosonu možná změnilo, hluboce zakořeněná konfuciánská kultura je v současné severokorejské společnosti stále patrná.
Hnutí Chollima (Létající kůň)Upravit
Hnutí Ch’ŏllima (Ch’ŏllima znamená „Tisíc-ri koní“, ale překládá se jako „Létající kůň“) byla masová mobilizační kampaň a severokorejská vláda iniciovala hnutí Chollima, aby upevnila svou moc na konci 50. let 20. století. Hnutí Chollima, které se zaměřovalo na ženskou politiku, socializovalo domácí práce severokorejských žen důkladnou pomocí jeslí, mateřských škol, prádelen a efektivního potravinářského průmyslu. Jedna z členek Svazu žen označila socializaci domácích prací v Severní Koreji takto: „Děti jsou vychovávány na státní náklady. Pokud se žehlí a žehlí, jde to do prádelen. Potravinářský průmysl je rozvinutý, takže potraviny se dají koupit kdykoli. Co tedy zbývá dělat v rodině?“
Chollimská masová mobilizační kampaň zvýšila počet ženských pracovních sil. V letech 1956-1964 vzrostl počet ženské pracovní síly tempem přes 19 %, což vedlo k 49 % celkové pracovní síly. Také mezi lety 1963 a 1989 vzrostl počet odbornic a techniček 10,6krát, zatímco počet odborníků a odbornic vzrostl pouze 2,5krát. S cílem nadále zvyšovat pozitivní statistiky byly ženy stále více povzbuzovány, aby pracovaly na dosažení stejného, ne-li vyššího postavení, jaké měli muži.
21. stoletíEdit
V roce 2010, za vlády nejvyššího vůdce Kim Čong-una, bylo několik žen povýšeno do vlivných politických a diplomatických funkcí.
StatistikaEdit
Údaje z roku 1980 uvádějí, že ženy zaujímaly 56 % pracovní síly v zemědělství, 45 % v průmyslu, 20 % v hornictví, 30 % v lesnictví, 15 % v těžkém průmyslu a 70 % v lehkém průmyslu. Velký důraz na lehký průmysl má za cíl zvýšit chudou životní úroveň a bojovat proti rozsáhlému nedostatku potravin a spotřebního zboží. V roce 1989 vyhlásila Severní Korea „rok lehkého průmyslu“ a přesunula více žen z těžkého průmyslu do lehkého. 80 % učitelů ve školách tvoří ženy, ale na univerzitní scéně je jich velmi málo. Například na Kim Il Sungově univerzitě tvořily ženy 10 % vyučujících a 25-30 % studentů. Mezi odborníky a techniky tvořily ženy v roce 1963 pouze 14,6 %, avšak v roce 1989 jich bylo více než 37 %. Počet odbornic a techniků se mezi lety 1963 a 1989 zvýšil 10,6krát, zatímco počet mužů se zvýšil pouze 2,5krát.
.