Na jedné ze svých prvních tiskových konferencí ve funkci japonského ministra životního prostředí Šindžiró Koizumi v angličtině před mezinárodními médii prohlásil, že je důležité, aby boj proti změně klimatu byl „sexy“, „cool“ a „zábavný“.

Anglicky mluvícím uším zněly tyto poznámky neškodně, dokonce nudně – jen další politik, který se snaží učinit ohromující výzvu globálního oteplování o něco méně skličující. V Japonsku to však byla zpráva na titulní straně.

Pan Koizumi byl ze všech stran japonské politiky odsouzen za lehkovážnost a chování nevhodné pro ministra na mezinárodní scéně. Částečně to bylo proto, že japonské přídavné jméno sekushii se používá pouze v sexuálním kontextu, ale hlavně proto, kdo pan Koizumi je.

Třiačtyřicetiletý syn Džuničiró Koizumiho, který byl premiérem v letech 2001-2006, je jedním z nejznámějších mužů v Japonsku. Mladý, pohledný a talentovaný komunikátor pan Koizumi se dostal na titulní stránky novin, když se loni oženil s televizní hlasatelkou Christel Takigawaovou, a poté se opět dostal do zpráv, když si vzal otcovskou dovolenou, což je u japonských mužů stále neobvyklé.

Mladší pan Koizumi je všeobecně považován za budoucího premiéra. Pro současného premiéra Šinzóa Abeho je popularita pana Koizumiho výhodou i hrozbou, a proto ho pan Abe loni v září jmenoval ministrem životního prostředí. Tato funkce je považována za důležitou zkoušku a není nouze o soupeře, kteří ho chtějí vidět klopýtnout.

V rozhovoru pro Financial Times, vedeném osobně s plastovou zástěnou na ochranu před koronavirem, se pan Koizumi drží japonštiny, když vysvětluje, proč jsou politické kroky v Japonsku pomalé, ale účinné.

Japonsko je například notoricky známé oblibou plastových obalů – každá sladkost má svůj obal, každý banán svůj plastový sáček – ale pan Koizumi doufá, že nové zpoplatnění tašek v supermarketech začne měnit postoj veřejnosti.

„Upřímně řečeno, důvodem pro zavedení poplatku je to, že Japonsko si problém s plasty neuvědomilo a my chceme, aby se tak stalo,“ říká. „To je náš největší cíl.“ Upozorňuje však na paradox: Japonsko je sice v oblasti plastových obalů opožděné, ale v recyklaci plastových lahví je světovým lídrem.

„Míra recyklace PET (polyethylentereftalátových) lahví je v USA 20 % a v Evropě 40 %, ale v Japonsku je to 85 %,“ říká. Ministr má k dispozici sadu rekvizit, které ukazují, jak se v zemi v průběhu času zvýšila recyklovatelnost lahví: od starých lahví s pryskyřicovým dnem a kovovým uzávěrem až po nejnovější příklady, u nichž je značka vyražena do samotného plastu, takže není potřeba obal.

Japonsko zatím problém s plasty neuznalo a my chceme, aby se tak stalo. To je náš největší cíl

Má také modrou plastovou láhev z Evropy, aby ukázal, že takové věci se v Japonsku neprodávají. Průmysl se dobrovolně dohodl, že bude vyrábět pouze čiré PET lahve, aby se daly snadno recyklovat – je to vzor toho, jak země pracuje v otázkách životního prostředí.

„V Evropě je běžné něco prostě zakázat. V Japonsku se snažíme co nejvíce komunikovat a výrobci a průmysl pak vyvíjejí dobrovolné úsilí,“ říká. „Z evropského pohledu je to možná těžko pochopitelné, protože nic se neděje čistě… ale poté, co si vyslechneme stížnosti všech, se do toho pustíme.“

Pozice ministra životního prostředí svěřila panu Koizumimu částečnou zodpovědnost za obzvláště ožehavý problém: co dělat s tisíci tunami kontaminované vody uložené v nádržích v havarované jaderné elektrárně Fukušima. Bez ohledu na to, kolikrát voda projde filtračními systémy, radioaktivní izotop tritium v ní zůstává. Každý den přibývá další voda a skladovací prostory se vyčerpávají.

Japonské ministerstvo hospodářství plánuje vodu co nejvíce vyčistit, naředit a poté vypustit do oceánu. Většina vědců se domnívá, že je to jediná praktická možnost. U fukušimských rybářských komunit a široké veřejnosti je však trpce nepopulární. Pro pana Koizumiho je těžké se v této politice orientovat, a to i proto, že jeho otec je otevřeným bojovníkem proti reaktorům a mladý ministr se také vyslovil proti jaderné energii.

Pro Fukušimu si ministr odskočí zobrazit další rekvizitu. V rohu svého pokoje má pan Koizumi květináč, měřič radiace a mapu. Rostlina podle něj roste v dekontaminované půdě z okolí fukušimských reaktorů.

„Když se podíváte na množství radiace, je to 0,05 nebo 0,06 mikrosievertů za hodinu,“ říká pan Koizumi. Pak gestem ukáže na mapu. „Když se podíváte na Londýn, na sídlo Financial Times, je to dvojnásobek: 0,1 mikrosievertu za hodinu. V Berlíně je to 0,07. V Pekingu je to 0,07.“

Pointa pana Koizumiho je dostatečně jasná: úroveň radiace v dekontaminovaných oblastech kolem fukušimské elektrárny nepředstavuje hrozbu pro lidské zdraví. Ale co voda?

Je příznačné, že pan Koizumi ve své odpovědi zlehčuje dopad případného úniku z Fukušimy. „Všechny reaktory ve Velké Británii, na celém světě i v Japonsku uvolňují tritiovanou vodu,“ říká. „Takže pokud byste to vznesli v případě Fukušimy, musíte se bezpodmínečně vyrovnat s tím, že reaktory už takovou vodu vypouštějí.“

Vysvětlit vypouštění kontaminované vody je možná nad přesvědčovací schopnosti i pana Koizumiho, ale pro zviditelnění problematiky životního prostředí v Japonsku udělal hodně.

Ukazuje na další mapu na své stěně, na níž jsou vyznačeny prefektury a města v Japonsku, které se zavázaly k nulovým emisím oxidu uhličitého do roku 2050. „Když jsem se loni v září stal ministrem, byly jen čtyři. Nyní jich je 101,“ říká. „K tomuto cíli nyní směřuje více než polovina obyvatel Japonska. Myslím, že to je obrovský úspěch.“