Při poslechu živé verze skladby, která se stala jakýmsi „standardem“, totiž „Goodbye Pork Pie Hat“, v podání různých umělců, je pozoruhodné, jak trvanlivá tato skladba byla v poměrně dlouhém časovém rozpětí jazzové a rockové historie. Poprvé jsem se s touto melodií setkal v živé verzi samotného Charlese Minguse na kontrabas, a to na samém počátku 70. let. Pan Mingus – jako impozantní osobnost, hudebně i pódiově, předvedl svou skladbu do značné míry způsobem, který se očekával od jazzových hudebníků v polovině šedesátých – prvních letech sedmdesátých let – orientovaných na jazz a big band. Jak se říká – inspirací pro tuto skladbu byl klobouk, který obvykle nosil Lester Young.

Čtyři skvělí umělci – a jejich živé interpretace „Goodbye Pork Pie Hat“

Pozdější živé verze této melodie, od jiných umělců, se po roce 1970 pohybovaly hodně na jazzrockovém nebo fusion území. John McLaughlin hrál melodii s Jonasem Hellborgem (kontrabas) jak v rámci jejich krátce existujícího dua – tak s velmi pozdní verzí skupiny Mahavishnu, ve které působili také, Mitch Foreman (klávesy), Bill Evans (saxofon) a Danny Gottlieb (bicí). Verze dua byla skutečně velmi jazzová. Mahavishnu – kvartetní verze – měla spíše fusion pojetí, které uvedl John McLaughlin jako přídavek: „A song to give you sweet dreams“. Obě verze zahrál pan McLaughlin na elektroakustické kytary s dutým tělem. Jeho verze, která se objevuje na „My Goals Beyond“, se v mnoha ohledech drží originálu.

Jeff Beck hrál „Goodbye Pork Pie Hat“ – mnohokrát – na svůj Stratocaster, nejprve jako samostatné číslo – později jako medley – „Goodbye Pork Pie Hat“/“Brush with the Blues“. Jeho verze obsahuje intro, ale nepodává kompletní interpretaci skladby. Medley „Goodbye Pork Pie Hat“/“Brush with the Blues“ bylo vždy „miláčkem publika“.

15. srpna 2009 – Bill Frisell zahrál skladbu „Goodbye Pork Pie Hat“ na Telecaster na jazzovém festivalu v Oslu. Jeho verze obsahuje také velkou část původní skladby, ale je svým způsobem více „zvukomalebná“, především díky rozsáhlému použití zvukové modulace panem Frisellem. Začátek byl velmi uvolněný. Samotné téma se v jeho podání objevilo o něco později. Zvuk byl velmi čistý. Různé digitální delaye a další modulátory byly použity s velkým vkusem. Jednalo se o sólový koncert, takže zde byl jen jeden umělec a jeho kytara – což skladbu podtrhovalo. Žádné další nástroje nerušily.

Shrnuto: není těžké pochopit, proč si tato skladba získala takovou pozornost v jazzovém a rockovém kontextu. Lze ji hrát a přetvářet velmi mnoha způsoby – pokaždé/každá koncertní verze – je jiná – a vždy náročná.