Závěry

Výzkumníci popsali řadu strategií, které jsou potenciálně užitečné při snižování předsudků vůči členům outgroups. Například Wilder (1981, 1986) tvrdil, že individualizace členů outgroup umožní členům ingroup překonat stereotypní vnímání tím, že poskytne informace o vlastnostech a chování, které nahradí globálnější stereotypní vnímání osob z outgroup. Klasická práce Sherifa, Harveyho, Whitea, Hooda a Sherifa (1961) o účincích spolupráce na meziskupinové postoje a chování naznačuje, že předsudky vůči členům outgroup mohou být zmírněny tím, že členové ingroup a outgroup budou nuceni spolupracovat na dosažení společného cíle, čímž se vytvoří nová, inkluzivní ingroup (viz také Allport, 1954). Devine (1989) zaujal k této problematice odlišný přístup, který naznačuje, že ačkoli dlouhodobá stereotypní přesvědčení týkající se členů outgroup nemusí být nikdy zcela překonána, je možné záměrné (tj. usilovné) potlačení stereotypních postojů a chování.

Výzkum pouhých expozičních efektů s podněty outgroup naznačuje, že opakovaná, neposilovaná expozice členům outgroup by se také mohla ukázat jako užitečný nástroj pro redukci předsudků a stereotypů. První studie v této oblasti jsou sice málo početné, ale slibné. Kromě toho, že tyto studie naznačují, že účinky expozice mohou být užitečné při snižování předsudků vůči členům outgroup, poukazují na několik důležitých otázek, které zůstávají nevyřešeny.

Nejnaléhavější problém v této oblasti zahrnuje přechod od vysoce umělých laboratorních studií účinků expozice s podněty outgroup k naturalističtějším studiím tohoto jevu. V jistém smyslu tento posun znamená přechod od základního k aplikovanému výzkumu pouhé expozice. Naturalistické studie by měly tu výhodu, že by zkoumaly postoje a/nebo chování subjektů vůči známým a neznámým osobám z outgroup v prostředí, kde obvykle dochází k sociálnímu kontaktu mezi příslušníky různých etnických a rasových skupin. V míře, v jaké lze přímo hodnotit skutečné chování a nespoléhat se na hodnotící hodnocení příslušníků outgroup ze strany subjektů, se pravděpodobně zmenší problémy se sebehodnocením a zkreslením sebeprezentace (Crosby, Bromley & Saxe, 1980) a zvýší se ekologická validita studií pouhého expozičního efektu.

Bylo by také užitečné provést studie pouhého expozičního efektu s použitím uměle vytvořených outgroups, aby se prověřilo, do jaké míry jsou expoziční efekty užitečné při posilování postojů vůči členům dlouhodobě kulturních outgroups ve srovnání s outgroups, které nemají žádný kulturní nebo historický základ (viz např, Tajfel & Billig, 1974; Tajfel, Billig, Bundy & Flament, 1971). V tomto kontextu by byla možná systematická manipulace s různými parametry souvisejícími s původem a charakteristikami outgroups, což by se mohlo ukázat jako užitečné pro objasnění toho, které charakteristiky outgroups posilují nebo oslabují efekt pouhého vystavení.

Je zřejmé, že pouhé vystavení samo o sobě nestačí ke snížení předsudků vůči členům outgroups v každé situaci. Výsledky Perlmana a Oskampa z roku 1971 a zjištění Zajonce a spol. z roku 1974 ukazují, že negativní kontext je omezující podmínkou efektu expozice u podnětů z outgroup. Kromě toho četné reálné situace zahrnující opakované vystavení příslušníkům jiných etnických skupin potvrzují, že – ačkoli kontakt mezi skupinami může někdy vést k pozitivnějším postojům vůči příslušníkům outgroup – nedochází k tomu vždy. Kontakt mezi Izraelci a Palestinci sotva posílil postoje příslušníků těchto skupin vůči sobě navzájem. Podobně se zdá, že s rostoucím kontaktem černošských a asijských obyvatel New Yorku rostou meziskupinové postoje spíše negativně než pozitivně.

Ačkoli Zajonc (1968) správně tvrdil, že obecně pouhá expozice vede k pozitivnějším postojům vůči podnětu, předmětu nebo osobě, Amir (1969) měl pravdu i v tom, že existuje řada parametrů, které mohou takový efekt expozice narušit, jde-li o podněty z outgroup. Navzdory potenciálním problémům spojeným s aplikací výzkumu účinků expozice v reálném prostředí a nedostatku laboratorních údajů zkoumajících účinky expozice s podněty mimo skupinu by se výzkumníci měli touto problematikou nadále zabývat. Jak je uvedeno na jiném místě (Bornstein, 1989), možnost využití principů odvozených z pouhého výzkumu expozice k posílení postojů různých etnických, náboženských a kulturních skupin vůči sobě navzájem je příliš zajímavá a potenciálně přínosná, než aby byla ignorována.