Po určitou dobu v 19. století byl ptačí trus velkým byznysem.

Poptávka po guanu – používaném jako zemědělské hnojivo i zdroj slaného petru pro střelný prach – byla tak vysoká, že vláda USA přijala nové zákony, které umožňovaly zabírat odlehlé pozemky bohaté na ptačí zbytky.

„Kdykoli kterýkoli občan Spojených států objeví ložisko guana na jakémkoli ostrově, skále nebo klíči, které nespadají pod zákonnou jurisdikci žádné jiné vlády a nejsou obsazeny občany žádné jiné vlády, a pokojně se jich zmocní a obsadí je, může být takový ostrov, skála nebo klíč podle uvážení prezidenta považován za náležející Spojeným státům.“ – první oddíl zákona o Guanových ostrovech

Jarvisův ostrov, který se nachází přibližně v polovině cesty mezi Havajskými a Cookovými ostrovy v jižním Pacifiku, byl poprvé objeven v roce 1821 kapitánem Brownem z britské lodi Eliza Frances, kterou vlastnili Edward, Thomas a William Jarvisovi. Spojené státy si tento neobydlený korálový ostrov nárokovaly v roce 1857 na základě zákona o guanových ostrovech.

Malý ostrov byl zřetelně nevhodný pro udržení lidského života, s drsným, nechráněným rovníkovým podnebím, bez přirozených přístavů, bez zdrojů sladké vody kromě vzácných srážek a prakticky bez rostlin.

Američané navzdory nepřízni osudu vybudovali malou městskou infrastrukturu pro těžbu guana, která na ostrově probíhala více než dvacet let. V roce 1878 byl ostrov (a 8000 tun vytěženého guana) opuštěn. V následujících letech se několik statečných duší neúspěšně pokoušelo zachránit cenný majetek. Skromný náhrobek připomíná jednu osamělou duši, správce ostrova opuštěného na Jarvisu, který nakonec spáchal sebevraždu v „ginovém zoufalství“.

Dramatické ztroskotání lodi v roce 1913 přivedlo na ostrov další návštěvníky a poskytlo materiál pro hrubé chatrče postavené pro kolonisty v rámci ambiciózního, ale neúspěšného plánu osídlení vládou USA v roce 1935. Ostrov později ostřelovaly jak USA (aby zničily všechny zbývající životaschopné úkryty), tak Japonci za druhé světové války.

Dnes je ostrov opět opuštěný, je součástí mořské národní památky Pacific Remote Islands a navštěvují ho pouze americké ministerstvo pro ryby a divokou přírodu a pobřežní stráž. Návštěva zvenčí je přísně omezena a zpravidla je přístupná pouze výzkumníkům a vědcům.

Na základě zákona o Guanových ostrovech bylo nakonec prohlášeno více než sto ostrovů, ale na většinu z nich si již USA nedělají nárok ani je nespravují – zbývá jich jen asi tucet.