V roce 1289 javanský král Kertanagara špatně zacházel s Kublajchánovým vyslancem, který byl vyslán, aby si vyžádal královo podřízení. Mongolský císař zorganizoval v roce 1292 trestnou výpravu, ale Kertanagara byl zabit kadirským povstalcem Džajakatwangem dříve, než se útočníci vylodili. Jayakatwang byl zase rychle svržen Kertanagarovým zetěm, později známým jako Kertarajasa, který využil Mongoly ve svůj prospěch a poté je ve zmatku donutil ustoupit. Hlavní město království bylo přesunuto do Majapahitu. Několik let museli nový panovník a jeho syn, kteří se považovali za Kertanagaraovy nástupce, potlačovat na Jávě vzpoury; teprve v roce 1319 byla autorita Majapahitu na Jávě s pomocí proslulého vojáka Gajaha Mady pevně zakotvena. Gajah Mada byl hlavním státním úředníkem za vlády Kertanagarovy dcery Tribhuvany (asi 1328-50) a v těchto letech byl obnoven javánský vliv na Bali, Sumatře a Borneu. Kertanagarův pravnuk Hayam Wuruk se stal králem v roce 1350 pod jménem Rajasanagara.

Vláda Hayama Wuruka (1350-89) je na souostroví připomínána jako nejslavnější období jávské historie. Prapanchova báseň Nagarakertagama poskytuje vzácný pohled na království z pohledu 14. století. Báseň, původně nazvaná Desa warnana („Popis země“), se označuje za „literární chrám“ a snaží se ukázat, jak královské božstvo prostupuje svět, očišťuje ho od nečistot a umožňuje všem plnit své povinnosti vůči bohům, a tedy i vůči svaté zemi – nyní nerozdělenému království Jáva. Báseň se podobá spíše bohoslužebnému aktu než kronice. Básník neskrývá svůj záměr uctít krále a v souladu s tradicí javánské poezie ji možná začal psát pod vlivem zbožné meditace, která ho měla přivést do kontaktu s božstvím, jež bylo v králi ztělesněno.

Jádrové území Hayam Wurukovy politiky bylo pravděpodobně podstatně rozsáhlejší než území jeho předchůdců. Významní územní vládci, spjatí s královskou rodinou sňatkem, byli začleněním do dvorské správy pod dohledem. Ačkoli se v hlavním městě soustředila síť královských náboženských nadací, zůstává nejasné, zda byla zavedena centralizovanější a trvalejší struktura vlády, nebo zda jednota říše a autorita panovníka stále závisela na jeho osobní prestiži. Prapancha přinejmenším nepřipisoval Hayamovi Wurukovi nereálnou míru autority, přestože jeho báseň je neskrývaným zobrazením atributů královského božství a účinků božské vlády na Jávě. Při svých cestách po království podřízení úředníci prosazovali královskou autoritu v takových záležitostech, jako jsou daně a kontrola náboženských nadací. Známkou královy prestiže bylo jeho rozhodnutí podniknout průzkum půdy, aby se ujistil, že výsady jeho poddaných jsou zachovány. Při absenci propracovaného systému správy posilovala autoritu vlády všudypřítomnost jejích představitelů a nikdo nedával takový příklad jako sám král. Podle Prapanchy „princ nebyl dlouho v královském sídle“ a velká část básně je popisem královských pokroků. Hayam Wuruk tak mohl prosazovat svůj vliv v neklidných oblastech, vynucovat si pocty od územních pánů, uklidňovat svými návštěvami vesnické stařešiny, ověřovat pozemková práva, vybírat tribut, navštěvovat svaté muže na venkově kvůli vlastnímu duchovnímu osvícení a konat bohoslužby na mahájánových, šajvitských a starobylých jávských svatých místech. Jeho neúnavné cestování, přinejmenším v dřívějších letech jeho vlády, znamenalo, že mnoho jeho poddaných mělo příležitost dostat se do přítomnosti toho, koho považovali za ztělesnění božství.

Jedna z nejzajímavějších částí Nagarakertagamy se týká každoročního novoročního obřadu, kdy byla králova očistná moc posílena podáním svěcené vody. Obřad, jehož se účastnili učenci z Indie, umožnil básníkovi tvrdit, že jedinými slavnými zeměmi jsou Jáva a Indie, protože v obou je mnoho náboženských odborníků. V žádném období roku nebyla náboženská role krále uznávána důrazněji než na Nový rok, kdy se významní představitelé království, vyslanci vazalů a vesničtí vůdci vydávali do Majapahitu, aby vzdali hold a připomněli si své povinnosti. Obřad končil proslovy k návštěvníkům o nutnosti zachovávat mír a udržovat rýžová pole. Král vysvětlil, že pouze tehdy, když je hlavní město podporováno venkovem, je v bezpečí před útokem „cizích ostrovů“.

Protože báseň uctívá krále, nepřekvapuje, že více než 80 míst na souostroví je popsáno jako vazalská území a že pevninská království, s výjimkou Vietnamu, jsou prý chráněna králem. Prapanča, který věřil, že králova sláva sahá do všech směrů, podrobně vymezil, co vnímal jako hranice příslušného prostoru. Je zaznamenáno ne méně než 25 míst na Sumatře a dobře jsou zastoupeny i Moluky, jejichž koření a další produkty byly zdrojem královského bohatství. Naopak severní Celebes (Sulawesi) a Filipíny zmíněny nejsou.

Za života Hayama Wuruka byla jávská zámořská prestiž nepochybně značná, i když král od svých významnějších vazalů, jako byl vládce Malayu na Sumatře, nepožadoval víc než pocty a tribut. Když se v roce 1377 nový malajský vládce odvážil požádat o investituru zakladatele dynastie Ming v Číně, vyslanci Hayam Wuruka v Nankingu přesvědčili císaře, že Malajsko není nezávislou zemí. Jávský vliv na souostroví však závisel na autoritě panovníka na samotné Jávě. Když Hayam Wuruk v roce 1389 zemřel, vládce Palembangu na jihovýchodní Sumatře viděl příležitost, jak se vzdát svého vazalského postavení. Zaznamenal, že dynastie Ming obnovila dávno opuštěný tributární obchodní systém a zakázala čínské plavby do jihovýchodní Asie, a předpokládal, že zahraniční obchodníci budou v západní Indonésii opět potřebovat takové zázemí entrepôtů, jaké jim před staletími poskytovala Srivijaya-Palembang. Možná se dokonce prohlásil za bódhisattvu a dědice šrívidžajských mahárádžů. Javánci ho z Palembangu vyhnali a on uprchl do Singapuru a poté do Malakky na Malajském poloostrově.